Střední třída je základem společenské a ekonomické stability země. Její podíl na celkových příjmech a výdajích představuje ve vyspělých zemích 60 i více procent. Výdaje středních vrstev bývají, na rozdíl od ostatních, stabilnější, tj. odolnější vůči hospodářským výkyvům.Nižší je i její nezaměstnanost, což snižuje její nároky na sociální podporu. Podnikatelé, kteří se z ní rekrutují, jsou důležitým zdrojem ekonomických inovací. Státy, které nemají nebo ztrácejí střední vrstvy, ztrácejí svoji konkurenceschopnost a mají problémy s financováním sociálních výdajů. Z fiskálního hlediska leží na střední třídě hlavní břemeno financování státu. Svými daněmi a dalšími odvody platí sociální smír mezi bohatými a chudými. Tyto skupiny naopak v řadě případů používají stát jako nástroj pro žití na úkor ostatních.
Základem vymezení střední třídy je profesní příslušnost. Tradičně se k ní řadí menší či střední podnikatelé, úspěšní živnostníci, nižší a střední manažeři, vzdělaní profesionálové (lékaři, právníci, architekti, finanční a IT specialisté aj.), učitelé, vědci, umělci, kvalifikovaní veřejní zaměstnanci apod., tj. osoby živící se především svými znalostmi. Z demografického hlediska ji tvoří především obyvatelstvo středního věku. Již z tohoto základního výčtu jsou zřejmé možné důsledky krize nebo úpadku střední třídy.
V České republice patří ke střední třídě cca 40 % obyvatelstva, tedy méně než v okolních kulturně-historicky blízkých zemích. Tradičně jsme přitom patřili k zemím se silnou střední třídou, vzdělanou a bohatou. Od první poloviny devatenáctého století do komunistického puče v roce 1948 byla naší chloubou. Byla minimálně stejně kvalitní jako v blízkých západních zemích, jakými jsou Německo, Švýcarsko či severní Itálie. Naší metou by měla být silná střední třída jako v sousedním Rakousku nebo Bavorsku, kde se k ní počítají dvě třetiny obyvatel. Současná česká střední třída je ve srovnání s vyspělým světem méně početná a mimo hlavní politickou pozornost.
Česká politika zanedbává přirozené potřeby a zájmy střední třídy a vychází vstříc požadavkům velkých korporací. Přitom ztráta pozic střední třídy sebou nese vážné sociální a ekonomické důsledky.
Vedle střední třídy je největším stabilizujícím prvkem společnosti fungující rodina. I přes výraznou převahu individualismu si lidé hodnotu rodiny uvědomují s narůstající intenzitou. Rodinu ovšem ohrožují nečekaná nebezpečí, která souvisejí s eticky neuváženě využívanými objevy v oblasti přírodních věd a s extremistickými postoji, které úctu k menšinám povyšují nad úctu k rodině. Tradiční rodinná morálka prodělává neustálou pozvolnou erozi.
Mezigenerační solidarita, která se po tisíciletí odehrávala pouze v kruhu bezprostřední rodiny, patří v moderní společnosti mezi státní priority. V České republice je však dnes dominantním nástrojem zajištění starobních důchodů pouze přerozdělování na úrovni státu. Vzhledem k demografickému vývoji je současný systém dlouhodobě neudržitelný a do budoucna není schopen zajistit důstojné finanční podmínky pro stáří.
Česká republikamá ve všech svých politikách jako prioritu stabilitu, rozvoj a význam střední třídy. Došlo ke snížení daňové zátěže v oblasti přímých odvodů. Veškerá nově přijímaná legislativa je povinně analyzována z hlediska dopadu na podmínky života středních vrstev.
Dotace a investiční pobídky jsou poskytovány pouze začínajícím, malým a středním podnikatelům na projekty s vysokým potenciálem inovace a rozvoje. Je zajištěna účast menších firem na veřejných zakázkách. Začínající firmy mají přístup, alespoň v jednom případě, k referenční veřejné zakázce.
Vzdělání je hlavním faktorem, který střední třídu dlouhodobě podporuje a posiluje vzestupnou společenskou mobilitu. Zajišťuje i konkurenceschopnost vůči ostatnímu světu. Podpora střední třídy je proto úzce provázána s budováním kvalitního vzdělávacího systému.
Silná, vzdělaná, dobře situovaná a početná střední třída je hlavním garantem liberální demokracie a svobodné společnosti. Její příslušníci se převážně cítí jako správci rodinného majetku,mají motiv předávat ho příštím generacím, a tak zásadním způsobem přispívají k rozvoji a bohatnutí společnosti. Je zdrojem největšího počtu pracovních míst, a nese proto ve společnosti velkou sociální odpovědnost. Střední třída je zastáncem tradičních hodnot, zejména osobní odpovědnosti. Zakládá si na své pozici, cení si vzdělání, a je proto hlavním nositelem kultury a kulturní identity naší země. Příslušníci střední třídy jsou odolnější vůči populistickým a extrémistickým hnutím. Je velmi obtížné si je politicky „koupit“, na druhou stranu střední třída není tak bohatá, aby dokázala politiku zneužívat ve svůj osobní prospěch.
Legislativa pracovního trhu poskytuje přiměřenou ochranu slabšímu a závislému (tj. zaměstnanci) oproti silnějšímu (tj. zaměstnavateli). Jsou však již odstraněny rigidní a přežité regulace, které omezují mobilitu pracovní síly. Kvalifikovaný pracovník si vybírá místo, které nejlépe vyhovuje jeho uplatnění a rozvoji, zaměstnavatel má svobodu vybrat si pro příslušnou pozici nejlepšího možného pracovníka. Proces nabírání, respektive propouštění zaměstnanců je pružný a odpovídá požadavkům a potřebám moderní doby.
Pod pojmem rodina se rozumí model, v němž se žena a muž snaží mít společně děti a dobře je vychovávat. Společnost s úctou akceptuje a chrání práva menšin. K pojmu „rodina“ a její právní ochraně však nepřipouští srovnatelnou alternativu. Praktiky a postupy při snaze mít dítě, které překračují obecně přijímané etické principy, jsou nepřípustné.
Dítě má právo na plnohodnotnou biologickou rodinu. Rodiče mají prioritní právo vychovávat svoje dítě, pokud mu nevštěpují postoje, které jsou v hrubém rozporu s právním řádem.Výchova dítěte je věcí rodičů, nikoli státu. Záležitosti týkající se dětí rozhodují soudy prioritně, takže nedochází k ohrožení a jejich fyzickým a psychickým újmám.
Děti z chudších rodin mohou na základě svých schopností studovat na středních a vysokých školách s podporou státu. Platí zásada, že nejsme tak bohatá společnost, abychom si mohli dovolit ze sociálních důvodů ztratit jediný talent.
Jako ústavní právo je zakotveno, že dítě nenese ekonomickou odpovědnost za dluhy svých rodičů a že na ně nejsou přenášeny závazky rodičů či třetích osob.
Společnost si je vědoma, že sociální odvody ekonomicky aktivní generace mohou zajistit pouze část příjmů potřebných pro důstojné stáří. Výše státní penze se řídí principem solidarity (což znamená, že nízkopříjmoví jsou zvýhodněni a vysokopříjmoví jsou znevýhodněni). Povinné odvody do penzijního systému jsou proto nižší než v roce 2017 a poplatník si celý život přispívá na dodatečné příjmy ke státnímu důchodu. V tomto individuálním spoření již není promítnut princip solidarity, ale naopak princip zásluhovosti a vlastní odpovědnosti za své příjmy ve stáří. Stát vhodnými nástroji podporuje všechny produkty individuálního penzijního spoření, které si občan zvolil.
