Jeseník a Jesenicko patří mezi hospodářsky a sociálně ohrožená území. Ostatně zčásti i proto si ho vláda vybrala ke svému nedávnému prvnímu výjezdnímu zasedání. „Přijela k nám většina ministrů i pan premiér Petr Fiala. Jsem ráda, že jsme jim mohli na vlastní oči ukázat, jak se nám zde žije a jaké máme problémy,“ říká starostka Jeseníku Zdeňka Blišťanová (na snímku).
První potíž nastává už v momentě, kdy se chce člověk do odlehlého pohraničního města uprostřed hor dostat. Musí vždy překonat několik horských sedel, takže cesta není zrovna nejkratší. Autem to z Olomouce i z Ostravy, tedy ze dvou nejbližších větších měst, trvá skoro dvě hodiny.
Mnoho autobusů tu už soukromé společnosti zrušily pro malou vytíženost, starostka by proto ráda posílila alespoň dopravu po železnici. Cesta přitom však není o moc lepší ani vlakem, který z hlavní železniční trati v Zábřehu na Moravě supí nahoru do Jeseníku hodinu a půl.
Pravda, krásnou kopcovitou trasou přes Ramzovou, nejvýše položenou rychlíkovou zastávku, nebo Horní Lipovou, kterou proslavil Jaroslav Rudiš coby stanici Bílý potok v sérii o výpravčím Aloisi Nebelovi.
Město také řeší svízelnou situaci ve zdravotnictví. „To je bolest asi celého pohraničí. Chybí lékaři, hlavně specialisti. Spousta nám jich odchází do důchodu a nevíme, kdo je nahradí,“ líčí starostka.
Několik zubařských ordinací zůstalo neobsazených, nyní do jedné možná získají sedmdesátiletého zubaře z Ostravy, který chce na stará kolena pomoci svému rodnému městu. Neuroložka sem jezdí jednou týdně až z východočeské Chocně. Za dalšími specialisty se musí vyrážet do nemocnice v hodinu vzdáleném Šumperku. Rádi by tu jednou měli i mamograf, jako detašované pracovnice právě šumperské nemocnice. „Plno žen kontrolu odkládá, protože se jim až do Šumperka nechce, a pak už taky může být pozdě,“ vysvětluje starostka.
Jesenická radnice chce také zlepšit připojení k internetu. Jelikož tu není tolik pracovních příležitostí, rádi by umožnili místním bez problémů pracovat on-line.
Mladí se začínají vracet
Současní čtyřicátníci v Sudetech patří k první generaci, jejíž prarodiče se tu již narodili. Už to nejsou dosídlenci pohraničí a jejich potomci, ale lidé se vztahem k místu. Začíná se proto stávat, že mladí lidé, kteří odcházejí na studia do Olomouce, Brna či Ostravy, se z těchto velkých měst vrací do malého, trochu zapadlého Jeseníku prostě proto, že tu mají kořeny.
JAKO V MEXIKU
Jedním z navrátilců je i Martina Seidlerová. Ta pobývala na studiích v Olomouci, pak nějaký čas žila v Praze a potom dokonce v Mexiku. Nakonec se vrátila do Jeseníku a rozhodla se oživit zdejší náměstí. Před sedmi lety si na něm postavila stoleček s gulášovou polévkou na ochutnání. Viděla to její teta Hana Havlovičová a nechtěla tam nechat neteř stát tak samotnou, přinesla proto zrovna upečenou buchtu. Tak vznikl dnes populární Restaurant Day, kterého se účastní spoustu místních se svými gastronomickými pochoutkami. Zanedlouho poté zase vzala Seidlerová svůj stoleček a donesla ho na náměstí, tentokrát na něm nabízela dědovy papriky.
„ Zažila jsem podobné akce v Praze i Mexiku, tak proč by to nemělo fungovat v Jeseníku?“ vypráví středoškolská učitelka angličtiny, když míjíme dnes už bytelné dřevěné stánky na náměstí.
SPOLEK SUDETIKUS
K Martině se postupně přidali další dva aktivní lidé z Jeseníku, Barbora Hájková a Matěj Podhola, jenž se sem přistěhoval z městečka u Prahy. Založili spolek Sudetikus, jenž se chtěl zaměřit na oživování této části Sudet. Ten udělal z Jesenických trhů velkou událost pro místní i přespolní. Koná se desetkrát ročně a přijíždí sem spousta lidí i ze vzdálených obcí – za farmářskými potravinami, řemeslnickými výrobky a také za bohatým kulturním programem. Spolek nyní čítá dvanáct členů a zaměřuje se na podporu lokálních potravin, místní ekonomiky, na oživování zajímavých prostor a také na kulturní a společenské akce ve městě.
ZA KLIDEM A PŘÍRODOU
Dalším navrátilcem, je Lukáš Abt, kteří žil v Jeseníku od deseti let. V dětství se mu do ruky dostala mapa jesenických pramenů a začal je v krajině hledat. Zjistil, že mnohé jsou zanedbané a opomenuté, a tak později začal některé z nich upravovat. Zhruba čtyřicítka jím obnovených pramenů se nachází rozesety hluboko v lesích několik kilometrů za městem. „Většinu z nich si musí najít každý sám a může tak prožít radost z objevování,“ říká. Desítky pramenů i s drobnými památníčky vystavěly na počest přírodního léčitele Vincenze Priessnitze jím vyléčení pacienti. „Priessnitz znovu objevil vodu a její léčivé účinky. I pro bohaté. Voda v jeho době totiž byla nápojem chudých, ostatní pili většinou ředěné víno,“ vysvětluje Abt.
