Bylo mi necelých dvanáct a byla jsem zvyklá, že doma se mluví jinak, než venku. Že jsou věci, které nahlas říkat nesmím - třeba to, že se u nás doma poslouchá Svobodná Evropa. Brala jsem taky tak nějak samozřejmě, že ve škole se učíme o prvním dělnickém prezidentovi, ale jméno skutečného prvního prezidenta Československa jsem se dověděla až od babičky, ve škole se o něm nemluvilo. Hltala jsem mayovky a přitom jsem věděla, že se do Ameriky nikdy nepodívám, protože prostě “na Západ” my nesmíme.
A je to právě 30 let, co se všechno změnilo. 30 let, po které nemusíme předstírat něco jiného, než co si myslíme, 30 let, po které máme přístup k informacím a ty můžeme také svobodně šířit, 30 let, kdy můžeme svobodně cestovat snad úplně kamkoliv.
Pamatuji si to jako dnes - maminka odjela na 3 dny na pracovní zájezd někam do Polska a vrátila se 18. listopadu ráno. V tu dobu už se ze Svobodné Evropy šířily informace o
brutálním zásahu v Praze na Národní třídě předešlý den. Ty informace byly natolik odlišné od jiných, které jsme běžně slýchávali, že maminka pronesla něco v tom smyslu, že na chvíli vystrčí paty z republiky a tady se zatím odehraje revoluce. Možná sama v tu chvíli netušila, co vše bude následovat.
Ze Svobodné Evropy jsme dostávali další dny dost informací na to, abychom věděli, že už nejde jen o ojedinělý protest, ale že se zřejmě protrhla hráz.
Někdy kolem 22. listopadu (dnes už si přesné datum asi nevybavím) jsme jeli do Ostravy, protože jsem potřebovala nové zimní boty. Od nás z vesnice se na podobné nákupy jezdilo několikrát do roka, většinou při změně ročního období, kdy bylo třeba dokoupit nové (větší) oblečení. Měli jsme namířeno do Domu obuvi. Na dnešním Masarykově náměstí stály davy lidí a skandovaly hesla, která provolával kdosi z balkónu z rohového domu. Strašně jsem tam chtěla zůstat, maminka však zavelela: „Nejdřív boty, pak demonstrace!“ takže jsme k mé nelibosti vpluli do Domu obuvi. Myslím, že jsme ty boty tehdy nakonec stejně nekoupili. Co si ale pamatuji, byla podoba náměstí, když jsme se vrátili ven: bylo téměř prázdné, jen na dvou místech postávaly dva menší hloučky lidí. K jednomu z nich jsme se přidali a dověděli jsme se, že řečníka z balkónu „sundali“ a někam odvezli (zřejmě někam na vyšetřovnu). Byla jsem smutná, že jsme kvůli nějakému přízemnímu shánění zimních bot propásli dějinný okamžik (připouštím, že dnes už sama v roli matky nevím, zda bych se s vidinou nutnosti pořídit dětem boty na zimu, aby měly v čem chodit, nezachovala stejně…).
Vzápětí se však od nedalekého Divadla Jiřího Myrona ozvalo skandování a přes do této chvíle téměř prázdné náměstí začaly proudit davy směrem, odkud skandování přicházelo. Přidali jsme se. Na schodech katedrály naproti divadlu stáli další řečníci, kteří provolávali hesla o svobodě a demokracii. Bylo to silné. A příště už jsme do Ostravy jeli ne na nákupy, ale na demonstraci.
A vše šlo tak hladce – na obrazovky se začaly vracet do té doby zakázané filmy (28. prosince jsem poprvé viděla Bílou paní s Vlastou Chramostovou, se kterou si babička dopisovala) a 29. prosince jsme se zatajeným dechem sledovali v přímém přenosu zvolení Václava Havla prezidentem. Toho Václava Havla, který ještě před pár týdny seděl ve vězení. A vše směřovalo ke svobodným volbám - prvním po více než 40 letech.
Byla to krásná doba – všichni k sobě byli laskaví a milí a vše působilo tak jednoduše a samozřejmě. Vypadalo to, jako když se po dlouhém dešti rozestoupí mraky a začne svítit slunce. A mně se zdálo, že to slunce svítí tak silně, že žádné mraky už jej zakrýt nemohou. Byla jsem ve svých tehdy ještě dětských představách přesvědčená, že odteď už musí být dobře, že přece všichni víme, čím jsme si jako společnost prošli a že nikdo z nás se už nechce do té totalitní a normalizační šedi vracet.
Bohužel dnes vím, jak křehká svoboda a demokracie může být, jak jednoduše lze lidi přesvědčit, že zase tak špatně nebylo a že naopak to, co následovalo po roce 89, bylo „všechno špatně“. Vím, jak snadné je lidi rozeštvávat a jak lehké je vnášet do prostoru lež, vydávat ji za pravdu a přesvědčit řady lidí, aby této lži uvěřili.
I dnes, nebo možná právě dnes, je proto opět nanejvýš aktuální motto, které se v listopadových dnech roku 1989 vznášelo všude v prostoru: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ Protože jak vidíme bohužel všude kolem, zatím stále nemáme vyhráno.
Svoboda a s ní ruku v ruce jdoucí odpovědnost je hodnota, kterou je potřeba chránit stále, protože vždy a všude se najdou tací, kterým na ní nezáleží nebo jim dokonce překáží. A proto děkuji všem, kdo mají odvahu za svobodu a demokracii stále bojovat, protože tento boj se prostě vzdát nikdy nesmí.
