Rozsáhlé lány, pěstování kukuřice ve svazích, hospodaření na pronajatých polích, to jsou některé z důvodů, proč je velká část české zemědělské půdy v ohrožení, upozorňuje čerstvá zpráva o stavu životního prostředí. Poškozování půdy zasáhne i budoucí generace, varuje ekolog a politik Bořivoj Šarapatka.
Poslední zpráva o stavu životního prostředí v ČR není příliš příznivá, zvláště ne údaje o stavu půdy. Co je u nás největším problémem?
Půda je významným statkem, je to prostředí zabydlené řadou organismů. Její poškozování přináší někdy i nevratné ztráty, které zasáhnou ještě generace po nás. Degradačních faktorů je celá řada, hlavně eroze - odplavování půdy vodou nebo odvátí větrem, dále zhutnění půdy například těžkou mechanizací nebo její okyselování. V některých půdách zaznamenáváme úbytek organické hmoty, nebezpečí přináší také kontaminace těžkými kovy a jinými cizorodými látkami. Jen vodní erozí je v Česku ohroženo kolem padesáti procent zemědělské půdy.
Narůstá ten problém, nebo se jej daří zmenšovat?
Někde pomohla dotační politika ministerstva zemědělství. V devadesátých letech se horské a podhorské oblasti z velké části zatravnily. Travní porosty chrání půdu mnohem lépe než širokořádkové plodiny, například kukuřice. Jsou však stále území, která jsou erozí značně ohrožena - například oblasti s výskytem černozemí na jižní Moravě, kde smyv, tedy ztráta půdy několikanásobně překračuje povolený limit. Tam je situace velmi vážná a měli bychom se jí intenzivně zabývat.
Co erozi u nás způsobuje?
Eroze půdy je přirozený proces, který se v krajině v určitém měřítku vyskytuje stále. Podíváme-li se ale na poslední století, pak je to problém, který se prohloubil po druhé světové válce, kdy došlo ke kolektivizaci venkova a scelování pozemků. Tím se průměrná velikost pozemku podstatně zvětšila. Řádově to je z necelého hektaru dvacetinásobně. V zemědělské krajině ale můžeme bez problémů najít podstatně větší bloky orné půdy, které mají i přes 100 hektarů a na nich pak unášecí síla vody může působit ještě mnohem intenzivněji.
Bahno ze zemědělské půdy v poslední době několikrát zaplavilo okolní vesnice. Stalo se to například v Úlicích na Plzeňsku. Jak se tomu dá zabránit?
Základem by mělo být, že zemědělci na svažitých pozemcích nebudou pěstovat širokořádkové plodiny, jako je kukuřice nebo slunečnice, které půdu špatně chrání. Riziko eroze se dá vypočítat - každá plodina má koeficient, který odráží její potenciál chránit, respektive nechránit půdu. Kukuřice má tento koeficient vysoký, podstatně nižší je u trávy, která půdu chrání nejlépe. Jde o to, abychom navrhli správné rozdělení kultur v krajině, způsob obhospodařování na jednotlivých pozemcích a případně technická opatření, a tím erozní procesy minimalizovali.
Jak dlouho trvá, než se půda obnoví?
Obnova půdy je proces velmi pomalý, za optimálních podmínek se vytvoří jeden centimetr půdy řádově za staletí. Na druhé straně ji erozní procesy mohou vážně poškodit nebo v extrémních případech doslova odnést takřka okamžitě.
Existují tedy nějaká pravidla, co na takových polích pěstovat?
Ministerstvo zemědělství vyhlásilo pro ohrožené lokality jednu část programu GAEC, (Dobrý zemědělský a environmentální stav). Určuje, kde nevysévat širokořádkové kultury nebo u nich použít půdoochranné technologie. Tato opatření pomohou na extrémních svazích, ale například na zmíněné jižní Moravě ani ta erozi do povolených limitů nedostanou. Jediným řešením je pro tato území komplexní a důsledně dodržovaná protierozní ochrana zemědělské půdy, která sice vyžaduje vyšší náklady, ale z dlouhodobého hlediska se vyplatí.
Co si pod touto ochranou představit?
Jedná se o soubor opatření od úpravy pěstebních postupů po dělení bloků orné půdy na menší celky, vysazování remízků, budování mezí a podobně. Toto u nás bohužel většina zemědělců neřeší a mnohdy to souvisí s tím, že hospodaří na pronajaté půdě. Podíváme-li se do Rakouska, tam zemědělec obhospodařuje většinou vlastní půdu, kterou si nechce znehodnotit. Jistě i tam je člověkem akcelerovaná eroze problém, ale jde o její rozsah a intenzitu.
Kritici upozorňují, že půdu degraduje například i pěstování řepky, z níž se vyrábějí biopaliva. Česko v poslední době hodně zežloutlo...
Řepka dodává poměrně málo organické hmoty do půdy. Druhou věcí je, jakou plochu touto plodinou optimálně osévat. Při pohledu na naši krajinu na jaře je zřejmé, že tento limit překračujeme a toto omezení bohatosti pěstovaných plodin musíme v zemědělství nahrazovat chemií. A opět bychom se dostali ke kvalitě půdy a vlivům na prostředí.
Za jediné pozitivum z čerstvé Zprávy o stavu životního prostředí v ČR za rok 2010 se dá považovat rozšíření ekologicky obhospodařované půdy, je to tak?
K ochraně půdy toho ve zprávě opravdu moc pozitivního není. A to jsme se nedostali ani k záborům zemědělské půdy pro výstavbu. Ekologické zemědělství se opravdu rozšířilo, dnes máme skoro 450 tisíc hektarů, necelých 11 procent z celkové výměry zemědělské půdy. Většinu těchto ploch ale máme v horských a podhorských oblastech s travními porosty, kde je jednodušší na biovýrobu přejít. Nicméně samotné výměry ekologicky obhospodařovaných ploch nemohou být jediným měřítkem dobrých zpráv o stavu životního prostředí.
Co by tedy naší zemědělské půdě pomohlo, aby byla příští rok zpráva pozitivnější?
Jistě by to byla pestrost v krajině, rozmanitost ve střídání plodin, rozptýlená zeleň v krajině. Významné jsou šetrné způsoby hospodaření, půdoochranné technologie a výběr vhodných plodin pro pěstování v daných podmínkách. Vždy je důležité ke krajině přistupovat s rozvahou. Každá krajina je jiná a normy například na určité procento jednotlivých krajinných prvků nám plošně moc nepomohou. Musí se zkrátka postupovat se znalostí a porozuměním ke konkrétnímu místu.
Martina Procházková
iDNES.cz, 4. 2. 2012, Rubrika: Domácí
