V souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta se v médiích opakovaně objevují úvahy o tom, že když Senát přišel o tuto pravomoc (jakoby o ni sněmovna nepřišla úplně stejně), je namístě zvážit, zda by neměl být zrušen. Je to sice otázka akademická, neboť není příliš pravděpodobné, že by tyto názory mohli sdílet i senátoři, jejichž souhlas by pro takový krok byl nutný, přesto myslím, že je čas znovu si připomenout, proč byl Senát do naší konstituce zařazen a proč na tom odebrání pravomoci volit prezidenta nic nemění.
V parlamentní demokracii existují tři moci: moc výkonná, zákonodárná a soudní. Tyto tři moci jsou vzájemně oddělené, avšak nikoli absolutně. Exekutiva musí získat důvěru moci zákonodárné, moc výkonná jmenuje soudce a řídí soudní soustavu, moc soudní koriguje moc zákonodárnou i výkonnou, prezident podepisuje zákony, parlament schvaluje některé jeho kroky, zkrátka mezi jednotlivými mocemi existuje systém vzájemných vazeb, kontrolních mechanismů, brzd a protiváh.
V rámci těchto vazeb a protiváh rovněž platí, že žádná z mocí by neměla být příliš silná, aby ostatní nemohla převážit či dokonce ovládnout. Toto riziko vzniká právě při určitém propojování mocí a jejich vzájemné závislosti. Z ústavního hlediska je proto výhodné každou z mocí ještě rozdělit na dva provázané, na sobě více či méně nezávislé celky, které jsou vůči sobě navzájem tak trochu v konkurenčním postavení. Moc výkonná je rozdělena mezi prezidenta a vládu. Moc soudní je rozdělena mezi obecné soudy a Ústavní soud, a konečně moc zákonodárná pak mezi sněmovnu a Senát.
Poslanecká sněmovna dává důvěru vládě a tím vzniká silné propojení mezi vládou a sněmovní většinou, která sněmovnu ovládá. Proto je zde ještě Senát, který je od aktuální vlády a vládnutí vůbec mnohem více oddělen. Nedává vládě důvěru, nehlasuje o rozpočtu, ale každé další rozhodnutí sněmovny může korigovat. Záměrně je volen v jiných cyklech a po třetinách, aby zde vznikaly jiné většiny a složení Senátu se nemohlo po volbách rázem změnit. V našem ústavním systému tak není možné, aby některé straně stačilo vyhrát jedny volby ústavní většinou a mohla začít po libosti měnit nejen všechny zákony ale i samotnou Ústavu.
Právě u ústavních, ale i volebních zákonů je role Senátu nezastupitelná, neboť pro jejich přijetí platí zvláštní režim, podle kterého Poslanecká sněmovna nemůže přehlasovat veto Senátu. Změna Ústavy tak vyžaduje širší a dlouhodobější konsensus ve společnosti, který se projevuje ve výsledku více voleb. A tak je to správné, neboť Ústava by měla být stabilním dokumentem. V případě ostatních zákonů může Senát jejich přijímání alespoň brzdit a opravit často horkou jehlou šité změny. Senát je tak brzdou svévole a přílišné moci sněmovny. Navíc platí, že je lepší, když se každá věc může posoudit ještě jednou v jiném sboru, než sice opakovaně, ale ve stejné skupině lidí.
Co se týče způsobu naplnění Senátu, pak samozřejmě platí, že se nemusí jednat o v volby v 81 obvodech. Možné je i o to, aby Senát byl komorou regionů nebo samospráv. Pokud je však tato myšlenka založena na představě, že by Senát měl fungovat jako „lobbista“ za regiony, se skutečným účelem Senátu to nemá mnoho společného. Obsazením Senátu krajskými či obecními představiteli se Senát taktéž nijak nepřiblíží občanům, jak někteří věří, ale stane se zástupcem regionálních samospráv. Nic víc, nic míň. Na druhou stranu, své roli ústavní pojistky a korekce zákonů může dostát i tak. Podstatné zůstává, aby byl naplněn jiným způsobem a v jiných termínech, než je tomu u Poslanecké sněmovny.
V Praze 28. 2. 2012
