Při pohledu na zničený majetek a zmařené životy na to jistě není kdy, ale až voda opadne a sečteme ztráty, měli bychom si udělat čas na téma, které se v poslední době vytratilo ze zájmu médií a veřejnosti. Řeč je o globální změně klimatu, o jevu, jehož důsledky, jak ukazují právě i časté povodně, jsou stále patrnější.
Údaj o rekordním obsahu oxidu uhličitého (CO2) v ovzduší, kterého bylo dosaženo v květnu, nevzbudil žádnou větší pozornost. Oteplení a další projevy klimatické změny však pokračují, a to rychlejším tempem, než se předpokládalo ještě před pár lety. Díky rozsáhlému výzkumu a systematickým pozorováním zejména automatických stanic a satelitů máme stále přesnější obraz. Zlepšuje se zejména představa o regionální podobě pravděpodobných změn. Příčiny jsou v zásadě jasné: stále rostoucí emise skleníkových plynů a zejména CO2 ze spalování fosilních paliv. Nedávná analýza mnoha tisíc prací na toto téma publikovaných ukázala téměř 100% (přesně 97%) odbornou shodu, kterou již neporušuje ani známý skeptik Björn Lomborg.
Tři dopady změny Globální změna klimatu se projevuje třemi důležitými jevy. Především je to pokračující globální oteplení. To je nejviditelnější v Arktidě, kde tají ledovce donedávna nepředpokládaným tempem.
V některých oblastech je změna rychlejší než v jiných, někde byl zaznamenán i záporný trend, ale průměrné globální oteplení je nepochybně prokázáno. Druhým je stoupající hladina oceánu. Od roku 1880 stoupla jeho hladina o 20 cm a zvyšování se urychluje, dnes je to okolo 3 mm za rok. Ale že nežijeme v Benátkách ani na malých ostrovech v Pacifiku, tak si tohoto jevu moc nevšímáme.
Zato se nám nevyhýbá třetí a zřejmě nejvážnější faktor probíhající změny: větší nestálost počasí (včetně letošních extrémů) a zejména častější výskyt a větší intenzita mimořádných hydrometeorologických událostí. Mezi ně patří sucha, jaká byla nedávno v Texasu, vlny horka, mrazů, ale i extrémní bouře a podobné jevy včetně nedávného tornáda v Oklahomě. A typické jsou bohužel i mimořádně vysoké vodní srážky působící povodně, jakou zakoušíme právě nyní. Povodně byly vždy, ale není náhodou, že vůbec největší historická povodeň byla nedávno (Pákistán 2010) nebo že u nás zažíváme už třetí či čtvrtou velkou povodeň ve velmi krátkém časovém období. Za stoprocentní příčinu žádné z těchto událostí nelze změnu klimatu jednoznačně označit, avšak jejich častější výskyt a katastrofálnější průběh je jejím typickým důsledkem.
Důsledky nečinnosti Co proti tomu můžeme dělat? Především co možná posílit adaptační aktivity počínaje preventivními opatřeními v krajině včetně jasného příkazu nezastavovat zátopová území, stavět různá ochranná zařízení, ale i zlepšovat varovné a záchranné systémy. Musíme však vědět, na co se máme adaptovat, a to znamená prohloubit naše znalosti o tom, na co se máme připravit. To zdaleka není dostatečně známo. Nejdůležitější je úsilí co možná nejvíc zpomalit průběh klimatické změny. Odvrátit ji už nejde.
Skleníkových plynů je v ovzduší tolik, že změna bude dále probíhat, a dokonce se prohlubovat. Je však stále v lidských silách změnu zásadně zmírnit. Znamená to postupné celosvětové zavedení nového energetického systému založeného plně na obnovitelných zdrojích a radikální omezení emisí. Je více než jasné, jak je tento manévr po všech stránkách náročný. Ale důsledky dlouhého nicnedělání jsou, jak je také ze současných událostí zřejmé, hrozivé.
Hospodářské noviny, 5. 6. 2013, rubrika: Názory, str. 10
