Předsedkyně Poslanecké sněmovny ČR a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová během své návštěvy ukrajinského Lvova napsala na síti X, že Rusko musí být poraženo. S jakými dojmy se vrátila z Ukrajiny? A jak si představuje porážku Ruska? „Mír je nejjednodušeji dosažitelný tak, že se Rusko okamžitě stáhne. To může Vladimir Putin zařídit zítra, ale víme, že to neudělá. Dokud o tom nebude donucen uvažovat vojensky, nemá motivaci,“ říká Pekarová Adamová v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu.
Ve středu jste byla v západoukrajinském Lvově, zúčastnila jste se otevření nové části porodnice a prenatálního centra, které je umístěno v suterénu, aby maminky i děti byly chráněny před ruskými útoky. Česko na toto zdravotnické zařízení přispělo deseti miliony korun. Jen několik hodin před slavnostním otevřením centrum Lvova zasáhly ruské rakety a drony, které si vyžádaly sedm mrtvých včetně tří dětí a skoro 50 zraněných. Vy jste se byla na místě útoku podívat pár hodin potom, kdy tam rakety dopadly. Jaké emoce to ve vás vyvolalo?
Musím říct, že to jsou těžko popsatelné emoce a okamžiky a že pro nás je asi těžko představitelné, čím si procházejí Ukrajinci. Sledujeme to v médiích a je to pro nás něco vzdáleného, ale pro ně je to každodenní realita. Připomeňme si, že také v noci na dnešek (v noci na pátek – pozn. red.) došlo k velmi masivnímu útoku na Lvov a lvovskou oblast, celkově na Ukrajinu mířilo kolem 40 dronů nebo raket.
Pro ně je to realita už třetím rokem. Každou noc se mohou rozeznít sirény a konkrétně ve Lvově to znamená, že mají dvě až pět minut na to, aby se zachránili tím, že půjdou do krytu. Raketa spadne jen na nějakou část města a to znamená, že si třeba mohou říkat: tak zariskujeme dnes zrovna, to nemusí být tady u nás, doufejme, že to tak bude. Pak zůstanou ve svých domech a snaží se spát dál.
Tato realita musí být nesmírně vyčerpávající a stresující a přesně tohle jsem si tam uvědomovala, jak je běžný život lidí nesmírně složitý. Úplně nejvíc mi to asi nedošlo na místě toho útoku. Tam vidíte kráter v domě, který už kvůli útoku nebude nikdy obyvatelný, v okolních domech jsou tlakovou vlnou zničená okna, všudy jsou střepy a kolem jsou auta, která shořela na padrť. Mnohem víc mi to ale asi došlo na hřbitově, když jsme byli uctít památku padlých.
Představte si běžný hřbitov, jako máme v mnoha obcích, kde jsou standardní náhrobky. Vedle toho je obrovská louka, která už je z půlky také hřbitov, ale všechno to jsou čerstvé hroby. Vedle každého z těch hrobů je nějaká židlička nebo malá lavička a mnohdy tam sedí vdovy a matky a oplakávají své syny, mladé lidi.
Spousta lidí u nás vnímá válku jako něco vzdáleného, přitom konkrétně Lvov je na západě Ukrajiny. Z Prahy se tam podle navigace dá autem dojet rychleji než do Bruselu. Z Ostravy je to do Lvova blíž než do Chebu. Bylo třeba i tohle součástí vašich dojmů a myšlenek, jak blízko od Česka umírají lidé při zásazích ruských raket a dronů?
Je to tak, je to 130 kilometrů od slovenské hranice, takhle blízko ten konflikt opravdu je. Někteří zpochybňovači války a jejích hrůz říkají, že se na západě Ukrajiny žije normálně a že se tam válka nikoho nedotýká, ale zaprvé: v samotném Lvově jsou statisíce vnitřních uprchlíků z Ukrajiny, kteří tam přišli za větším bezpečím z ještě složitějších částí Ukrajiny, kde se doposud nacházeli, kde žili blízko fronty. I tak je tam situace velmi složitá.
Další věc je, že je místní život nesmírně ovlivněn v dalších oblastech. Jdete po ulici a uvědomujete si, že tam je nějaký zvláštní a velmi silný hluk a dojde vám, že to jsou generátory, které vyrábí elektřinu.
Naši zástupci na konzulátu, kteří tam působí a žijí, říkají: ano, každé ráno se podíváme, kolik hodin ten den půjde elektřina a v dalších časech, dnes je to kolem sedmi hodin denně, elektřina nejde. Aby město mohlo fungovat, tak tam musí vyrábět elektřinu a generátor.
To jsou věci, u kterých si řekneme, že to se dá nějakým způsobem překonávat. Ale když to trvá takto dlouho, jde vám o život a jsou tu takovéto podmínky, tak to musí být pro společnost vysoce náročné. Ostatně ta porodnice, kterou jsme otevírali, je vlastně v krytu.
To je asi nejlepší popis té situace – celé oddělení nemocnice je v krytu, aby mohl být například komplikovaný porod rovnou veden v tam a nemuselo dojít k tomu, aby personál v případě bombardování rodičku přesouval. Je tam oddělení s inkubátory, kde vidíte předčasně narozené děti, kterým se personál snaží maximálně pomoci. Tyto lidi obdivuji, je to opravdu neuvěřitelné. Jsem ráda, že Česká republika přispívá právě na takové projekty.
Dále jsme navštívili nemocnici pro veterány, kde se dávají dohromady lidé, kteří v boji často přišli o některé končetiny. Měli jsme tam možnost mluvit s jedním z pacientů, který dlouho pracoval v Česku, takže mluvil dobře česky. Konkrétně on o končetinu nepřišel a říkal mi: je mi 55, ale až mě dají dohromady, tak se zase vrátím na frontu. Takhle odhodlaní jsou.
Po návštěvě místa, kde zabíjely obyvatele Lvova rakety a drony, jste napsala na síť X, že Rusko musí být poraženo. Byla to emotivní reakce na to, co jste viděla?
To je můj dlouhodobý postoj, protože je v našem zájmu, aby Rusko bylo poraženo. Přirovnávám to k požáru domu. Zkusme si představit Evropu jakožto vesnici, ve které jeden soused zapálil druhému dům. Myslím si, že ostatní sousedé si moc dobře musí uvědomovat, že pokud požár nezastaví, tak se rozšíří i na jejich domy.
To je velmi snadno představitelné. Pomoc je tu třeba nejen z morálního hlediska, kterou pověřuji za důležitou též, ale i z toho pragmatického. Nechceme mít požár v našich zemích.
Jedna věc je zastavit požár, druhá věc je zneškodnit žháře, který požár zastavil. Jak si představujete porážku Ruska? Co to je?
To má mnoho podob a je důležité, aby zejména s tím, jak se situace má vyřešit, souzněli sami Ukrajinci. Ti už obětovali mnohé a je tedy zejména na nich, aby si podmínky toho, co budou schopni nazvat mírovým uspořádáním, byli schopni definovat. Dostat Rusko k nějakému jednacímu stolu – a těch pokusů už tady je hodně, na diplomatické úrovni se také pracuje – není jen vojenská otázka.
Je důležité je vůbec dostat k tomu, aby byli ochotní se na něčem dohodnout a to se zatím nestalo. Slýchám od některých politiků, že chtějí mír, ale vím moc dobře od Ukrajinců, že ho zejména chtějí oni – kdo jiný by ho nechtěl. Je dosažitelný nejjednodušeji tak, že se Rusko okamžitě stáhne. To může Vladimir Putin zařídit hned zítra, ale víme, že to neudělá.
To by tedy byla porážka Ruska?
On sám by to vnímal určitě jako svoji porážku a my bychom to tak mohli také interpretovat, ale určitě se to nenastane, protože dokud nebude donucen o něčem takovém uvažovat vojensky, tak nemá motivaci. Kdyby nechtěl, tak ani válku nezačne, je to takhle prosté.
V tuto chvíli je těžké říct, jak se bude válka dál vyvíjet, jestli se bude jednat o konflikt, který bude trvat měsíce, nebo spíše další roky. Já si spíš myslím, že další roky. Pokud ale máme být jako Evropa úspěšní – nejenom Ukrajina, protože válka je vedena ze strany Ruska proti celému Západu, takto to definuje sám Vladimir Putin – tak je potřebné, abychom stáli za Ukrajinou na vojenské části a co nejvíce jí pomáhali, aby byla schopna svého protivníka ze svých hranic vytlačit. Takto se to zatím bohužel nevyvíjí.
Majitel investiční skupiny působící na Ukrajině Tomáš Fiala ve včerejším interview Českého rozhlasu Plus mluvil o pocitu lidí na Ukrajině, že mnohé země Západu včetně Spojených států chtějí, aby Ukrajina neprohrála, ale zároveň se bojí prohry Ruska a snaží se všechno směřovat k neutrálnímu výsledku. Máte stejný dojem, když jednáte se západními politiky?
Dá se to takto nazvat. Musím říct, že je spousta zemí, které historicky nemají zkušenost s Ruskem, nemají k tomu konfliktu tak blízko a mají pocit, že se jich týká méně, a podceňují snahy Ruska si do budoucna podmanit třeba nikoliv jen Ukrajinu. To je potřeba vnímat.
Vezměme to tak, že tato válka začala už v roce 2014 anexí Krymu a už tehdy probíhaly boje v některých částech Ukrajiny. Okupace byla jakýsi předstupeň. Karel Schwarzenberg tehdy řekl velmi přesně, že Krym je pro Rusko předkrm a Ukrajina bude dalším chodem. Aby nebyly tím hlavním chodem ještě jiné země v Evropě, tak je v našem společném zájmu Rusko na území Ukrajiny zastavit, porazit.
Teď si můžeme definovat porážku, ale nejsem ani vojenský stratég, ani politolog a nebudu se tu tvářit, že na to mám jednoznačnou odpověď nebo že je jedno řešení, jaké se nabízí. Spekuluje se o různých variantách, ale důležité je, aby se Rusko v nějakém období nenadechlo tak, jako po Krymu, přestože na něj bylo uvaleno několik sankcí, ze kterých si ale nic moc nedělalo.
Je důležité, aby se Rusko znovu nepřipravilo k dalším bojům, které už by mohly být vedeny nejen proti Ukrajině. To bychom měli mít jako společný zájem, protože nás to ovlivňuje.
Proč by předkyně Poslanecké sněmovny povolila Ukrajině používat západní zbraně v hloubi ruského území? Mělo by podle ní pomáhat Česko Ukrajině víc? Poslechněte si celý rozhovor.
