I když statistické údaje ukazují nelichotivá čísla – vysoký počet chybějících lékařů a sester v nemocniční sféře, vysoké procento lékařů starších 60 let, zoufalou situaci v počtu dětských lékařů i odchody mladých lékařů do zahraničí, tak z nich plyne i dobrá zpráva. Praktičtí a dětští lékaři z Česka překvapivě neodcházejí. Je ale pozoruhodné, jak se chovají zdravotní pojišťovny k jedinému ještě dobře fungujícímu segmentu poskytovatelů zdravotní péče, který neutíká za lepším. Za osm let zdravotní pojišťovny praktickým lékařům navýšily platby za jednoho pojištěnce jen o dvě koruny (a to jen u některých). Nyní činí platba za pojištěnce 52 korun a je vyplacena jen za splnění přísných podmínek. Příjmy za mimokapitační výkony jsou honorovány chabě. V některých lokalitách připadá na jednoho lékaře až 3000 pacientů – jistě řádná pracovní zátěž.
Nedávno jsem vedl rozhovor s mladým a nadšeným absolventem lékařské fakulty. Vzdělání se mu zdálo délkou přiměřené, ale v určitých oborech s malým důrazem na provádění jednoduchých výkonů, které by podle jeho názoru měl praktik zvládnout. S nadšením vyprávěl o nizozemském systému péče, takzvaném gatekeepingu (strážců brány do zdravotnického systému). Každý nemocný se přihlásí u svého praktického lékaře s onemocněním a ten rozhodne o dalším postupu. Kromě některých vyšetření provede praktik i jednoduché chirurgické výkony. Prostě pečuje o nemocné často v podstatně širším léčebném spektru. Ke specialistovi vás samozřejmě pošle také, ale péče není vyčerpávána zbytečnými návštěvami u specialistů a v nemocnicích. To vše vede k velkým úsporám a k posilování důvěry ve svého lékaře. Z mého vysvětlení, že gatekeeping v komplexu ubírá práci ambulantním specialistům a přidává práci praktickým, si nic nedělal. Jeho odpověď byla typická a sebevědomá: „Ale od toho jsme tady my mladí doktoři, abychom něco změnili.“
Souhlasím. Hledejme řešení. Přestaňme se hádat. Máme jeden cíl – fungující zdravotnictví.
Jiří Holubář, lékař roku 2015 a kandidát do Senátu v Praze 10
