Gazdík: Má úředník právo veřejně vyjadřovat své názory?

Když se diskutuje o svobodě vyjadřovat své názory, bývají ti, kdo vystupují pro sebemenší omezení této svobody, rychle označeni nálepkou zastánců cenzury. To je ale podle mě dogmatické chápání svobody projevu.

Naše civilizace stojí na normách, kterým se podřizujeme, i když ne vždy s nimi souhlasíme. Některá pravidla nám vyhovují, jiná ne, ale přijímáme je jako nutnou součást existence ve společenství, které se na těchto pravidlech shodlo.

Takovými pravidly jsou nejen normy (slušného) chování, ale třeba i zákony. Vzít si cizí věc je v naší společnosti považováno za krádež. Sdělit stařence, že do tramvaje nastupuje příšerně pomalu a ostatní zdržuje, je považováno za hulvátství. Dávat najevo, že mi nejsou po chuti cizinci, lidé jiné barvy pleti nebo odlišné sexuální orientace, je považováno za xenofobii. I když se v čase tyto normy proměňují, musíme trvat na tom, aby ty aktuálně platné byly dodržovány.

To platí zejména pro ty, kdo společnost a stát zastupují, reprezentují. Tedy pro politiky, státní úředníky, policisty a další státní zaměstnance. Jestliže vstoupili do státní služby, musejí přijmout a respektovat žebříček hodnot, o které se stát zasazuje - i kdyby se třeba v některých ohledech lišil od jejich osobního hodnotového systému. To, že ve státní službě - ale obecněji vlastně na žádném veřejném, oficiálním postu - neplatí „co na srdci, to na jazyku“, je podle mě přirozené a v pořádku.

Kdyby tato zásada neplatila, mohl by se také okradený člověk na policejní stanici dozvědět, že je pěkný idiot, když si dal peněženku do kapsy kabátu; žadatel o nemocenskou by si na úřadě vyslechl cosi o simulantech a zájemce o uzavření registrovaného partnerství zase něco o deviantech. Právě proto, že úředníci jsou jen lidé, a lidé jsou různí, má většina úřadů něco jako etický kodex, který podobné projevy vlastního názoru koriguje. Mimochodem, na ministerstvu školství prý nad dodržováním takového kodexu bdí nějaký pan Ladislav Bátora…