Jestli něco ve školství neumíme, tak je to hodnocení vzdělávacích systémů. Nikdo nedokáže změřit, který je lepší a který horší – a veškeré žebříčky škol jsou odborníkům k smíchu nebo k pláči. Proto obvykle hodnotíme vzdělávání až podle následných ukazatelů, jako je hospodářská úroveň dané země nebo různé indexy kvality života. Ve všech takových žebříčcích se umisťuje v popředí také Kanada.
Proč tedy stále slyšíme, že si máme příklad brát ze zemí severní Evropy a nikoliv z Kanady?
Měl jsem nyní pár dní možnost hovořit s učiteli z provincií Ontario a Quebec. Zjistili jsme, že naše školství je v globálu velmi podobné, máme stejné zkušenosti s žáky i rodiči, zažíváme stejné situace, máme podobné podmínky (kromě platových) a řešíme podobné problémy. V čem je však jediný a zásadní rozdíl, je zodpovědnost. Zodpovědnost žáka za své chování.
Když jsem svým kolegům popisoval, jaký průšvih je pro učitele, ředitele a školu cokoliv, co žák provede (někomu něco ukradne, někomu ublíží, ztratí se na výletě), všichni na mě udiveně koukali a ptali se, jak tedy vychováváme žáky k odpovědnosti. Jak se z nich mohou stát zodpovědní lidé? Jak mohou být odpovědni za své vzdělávání, když nejsou odpovědni ani za své chování?
Odpovědi se mi hledaly velmi těžko. Pokud chceme v dětech vypěstovat zodpovědnost, musíme změnit školský zákon tak, aby děti odpovídaly za své chování. Jak je tomu v Kanadě, ve Finsku, Švédsku a dalších vyspělých zemích.
Tomáš Augustýn, ředitel ZŠ Nové Veselí a kandidát do krajských voleb
