V prvním březnovém týdnu jsme si mohli dopřát luxus vznešeného dojetí a důstojnosti.
V úterý jsem jako divák mohla sledovat krásný a inteligentní, po staletí neměnný rituál uvedení nového rektora Karlovy university. Díky zasvěcenému moderování prof. Royta se inaugurace výborně dařila.
Až do vystoupení pan presidenta. Zrodil se nový fenomén, k němuž se ideálně hodí nový termín:
malmot. Bonmot vystoupení či událost vyšperkuje. Malmot na ni plivne. Či jinak řečeno, zkazí atmosféru. Když věta o preservativu a papeži Benediktu XVI. vyšla z presidentových úst, všichni jsme se studem a rozpaky krčili na židlích v té krásné aule Karolina. Svatý Václav na gobelínu to vydržel a můj soused, profesor dávno jmenovaný podotkl: Už tady asi slyšel horší věci.
Ještě týž den jsem mohla slyšet krásnou promluvu kardinála Duky ve Svatovácováclavské kapli pražské katedrály. Den končil povzbuzdivě.
Středa, dokončení výběru kandidátů do rad České televize a Českého rozhlasu. Do ostatních členů volebního výboru samozřejmě nevidím. Za sebe mohu konstatovat, že vedle výborných kandidátů prošli také ti, které jsem si ve svém osobním výběru přeškrtla tlustou čarou. Poslední slovo bude mít sněmovna. Nechci být špatný prorok, ale udivilo by mě, kdyby se rady doplnily úplně. Navečer jsem se na setkání se zástupci 8 škol Pardubického kraje přesvědčila, že našemu národu výrazně chybí smysl pro reflektované vidění. Pro jinak inteligentní lidi bylo v podstatě nemožné podívat se na společný problém z nadhledu.
Překvapilo mě, kteří lidé ve sněmovně věděli a drželi půst z důvodu Popeleční středy.
Ve čtvrtek v zásadě velmi příjemné setkání s ministrem kultury a jeho náměstky. Všichni jsou odhodláni dělat věci, co nejlépe, dokonce i vědí jak. Jen ekonomický náměstek byl trochu posmutnělý z aktuální kondice finančního pořádku na kultuře.
V pátek jsem na radnici dokončovala práci z pondělí, je naděje, že problém těžby štěrkopísku by se mohl pohnout lepším směrem. Oblíbená hra s trestními oznámeními však zároveň také běží.
Sobotní večer, vznešený, tentokrát ovšem bolestně. Během druhé poloviny koncertu se slzám neubránilo stále více lidí. Když dozněly hymny tří národních společenství, českého, slovenského a židovského. Stáli jsme se světýlky v ruce bez hlesu a bez hnutí. Ještě jsou stále, díkybohu, mezi námi ti, kteří mohou říci: byl/a jsem tam. Jaké divné síly netrpělivě čekají, až budou moci nahlas do nekonečna popírat holokaust. Hlas svědků potom musíme převzít my a všichni mladí, kterým vědění o hrozné události musíme předat.
