Na otázku, proč kandidujete právě za TOP 09, jste v předchozích vydáních tohoto listu už opakovaně odpovídal. Jak vnímáte TOP 09 v kontextu dnešní politické situace? Posunula se někam, kde dříve nebyla?
Pořád si říkám, že to byla prozřetelnost, co mě přivedlo na palubu tohoto plavidla. Nechci si ani představit, že bych se postavil za program kterékoliv jiné strany. Jako v každé větší skupině se také zde střetávají názory, stranu tvoří lidé fajn i lidé idioti. Podle stávajícího programu je však vidět, že fajn lidi jsou v převaze a mají všech pět pohromadě. A kam se TOP 09 posunula? Jako správná konzervativní strana je pevně ukotvena svými zásadami na místě, kam před osmi lety připlula. Jen začíná být vt éto filozofii poněkud osamocená.
Změnila se během posledního volebního období naše politická scéna? Je situace v něčem zásadně jiná než v době parlamentních voleb 2013?
Chtělo by se mi krátce odpovědět ANO, ale nějak jsem tomu slovu, které běžně vyjadřuje souhlas, přestal věřit.
Co se tedy změnilo?
Změnilo se množství svobody ve společnosti. Zákony, které víc a víc omezují naše rozhodnutí v dílčích aspektech, pomalu ale jistě vracejí občany do doby, kdy nemuseli přemýšlet. V roce 2013 jsme byli od snahy zastrčit svobodu do kouta mnohem dál než dnes.
O řadě těch zákonů se vedly veřejné debaty. Které z nedávných opatření omezujících svobodu občanů vnímáte jako největší ohrožení demokracie vy osobně a proč?
Postupně člověk zjišťuje, že nemůže pořádat akci po desáté hodině večerní, nesmí kouřit, kde by chtěl, je kontrolován na každém kroku a na jeho jméno vede stát složku o tisíci stránkách. Úloha státu bytní a z nás se opět stává stádo. Nelze říci, které opatření je největším ohrožením pro demokracii. Zásadní nebezpečí vnímám právě vsoučtu zdánlivě nepodstatných, drobných anenápadných direktivních nařízení.
V čem vidíte příčinu? Jsou lidé 25 let po pádu komunismu lhostejní ve vztahu k vlastní svobodě?
Lidé nejsou lhostejní. Ale dřív byla odpovědnost za naše životy vždycky někde nahoře – zatímco dneska si za svá selhání můžeme sami. Nemálo lidí proto touží po vymezených mantinelech, po přesunu odpovědnosti na stranu nebo vládu. Je snazší někomu slepě věřit než získávat informace, je jednodušší spoléhat na stát než sám na sebe. Vinu za neúspěch mohu alibisticky svalit mimo sebe. Takže příčinu ohrožení svobody vidím především v pohodlnosti a strachu nebo nechuti rozhodovat sám za sebe.
Proč ale trpí touto diagnózou ve společnosti víc lidí než po roce 1989? V novodobé české historii docházelo ve víceméně pravidelných intervalech k výměně politické garnitury, to jsou ty známé české „osmičky“ – 1918, 1948, 1968… Není prostě jen čas na generační výměnu?
Po roce 1989 panovala euforie z čerstvě nabyté svobody, aniž bychom si plně uvědomovali, co vlastně svoboda obnáší. Těžké vystřízlivění pak zažili ti, kdo mysleli, že konečné vítězství už je vybojováno a čekali, že teď všechno půjde samo. Slovní spojení „generační výměna“ je velmi populární. Poměrně často se s ním setkávám, když dojdou relevantní argumenty. Politici jsou na svých místech už moc dlouho a je třeba je nahradit. Jako vždy, je i v tomto případě generalizace problému chybou. Samozřejmě je třeba, aby přicházeli do politiky noví lidé. Není ovšem možné nahradit zkušené politiky úplnými nováčky beze zbytku. Staří zkušení matadoři musejí chtít spolupracovat s novými mladými politiky, kteří přicházejí s novou energií a invencí. A ti přicházející potřebují pochopit, že je zbytečné objevovat objevené. Problémem není věk, ale stereotyp myšlení a ten se může objevit i v nastupující generaci. Pokud tedy nemyslíte generační výměnou revoluci. Číslo 2018 k tomu vybízí, že?
Jsme odsouzeni k tomu, abychom pravidelně střídali etapy blbé nálady s krátkými porevolučními euforiemi, nebo vidíte nějakou možnost, jak ten bludný kruh prolomit a vybudovat u nás standardní stabilní politické prostředí západního typu?
Každá změna je krokem kupředu. Například politický jev Babiš je zákonitý vývoj, který musel přijít. Blbou náladu i euforii já vnímám jen jako vlny na hladině rybníka, který si ale místní kapři nikdy nevypustí – a třeba si ani nevšimnou, že jsme bludný kruh už prolomili. Věřím, že pozvolna vzniká standardní politické prostředí, které je sice zabaleno do kouře diskuzí na sociálních sítích a otlučeno nálety proruských virtuálních bombardérů, ale jeho rozvoj nemůže nic zastavit. Tedy pokud nedojde k nějaké zásadní ústavní změně, která by nás vrhla třicet let zpátky. Je jen na nás, občanech České republiky, jak to v konečném důsledku dopadne.
Kdybyste měl dát voličům před parlamentními volbami jednu jedinou radu, která by to byla?
Volte podle zdrojů, které znáte, lidi, kterým věříte.
Ucházíte se o poslanecký mandát. Čemu byste se rád ve sněmovně v případě svého zvolení věnoval?
Dvanáct let jsem byl místostarostou města Rakovník a nyní pracuji na ministerstvu pro místní rozvoj. Vzhledem k této své praxi bych se nejvíc užitečný cítil ve výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj. Zejména podvýbor pro veřejnou správu a e-government bych vnímal jako to správné kolbiště, kde bych se dokázal snadno orientovat. Vedle toho se zajímám také o kulturní tradice, a tak by mě bavilo pracovat v podvýboru pro cestovní ruch, který často právě nemateriální kulturní dědictví řeší. V oblasti cestovního ruchu má naše republika co dohánět – podle mého názoru je dobře využit jen potenciál hlavních turistických center, zatímco zbytek republiky zůstává opomíjen.
Pohybujete se v politice už nejméně patnáct let. Které vlastnosti vám u politiků nejvíc vadí?
Je toho víc. Nejvíc mi asi vadí snaha některých politiků vydrápat se na jakýkoliv vrchol za každou cenu, aniž by měli tušení, jak tam mohou společné věci prospět, případně aniž by vůbec něčemu prospět chtěli. Když dále řeknu, že u politiků postrádám aspoň minimální altruismus, bude mě kdekdo považovat za naivního blázna. Přesto mi nesobeckost v politice chybí a egoismus přebývá. A na třetí místo bych zařadil nekultivovanost projevu.
Martina Řehořová
Letopis středočeské TOP 09, podzim 2017
