Čas od času se v mediálním prostoru rozhoří diskuse o postavení a míře zdanění osob samostatně výdělečně činných (OSVČ), švarcsystému a kontrolní roli státu. Prosazuje se černobílé vidění problému.
Jedna strana zdůrazňuje, že podnikatel by měl být co nejméně zatěžován daněmi i byrokracií. Druhá strana (především levice a odbory) poukazuje na neudržitelné nízkou odvodovou zátěž OSVČ ve srovnání se zaměstnanci. Diskuse se často emotivně vyostřuje a postrádáme střízlivý a racionální pohled.
V mnohém lze souhlasit s oběma stranami. OSVČ musí aktivně hledat příležitosti na trhu, musí riskovat, ručit svým majetkem. Nemají nárok na dovolenou, minimální mzdu ani odstupné. Představují motor každé ekonomiky, proto je nižší odvodové zatížení na místě. Nemluvím ani o nutnosti snižování byrokracie a lze dokázat, že současná vláda v tomto ohledu již mnohé prosadila. Např. jedno inkasní místo, harmonizace základů veřejných odvodů, snížení informační povinnosti vůči různým státním orgánům, sjednocení volných živností do jedné apod.
Otázkou zůstává míra odvodového zvýhodnění OSVČ proti zaměstnancům. Výdajové paušály máme téměř nejštědřejší z vyspělých zemí a přestaly hrát úlohu, ke které byly původně určeny, tj. ke snížení administrativních nákladů, nikoli odvodové povinnosti. Z čísel o výběru daně z příjmů, zdravotního a sociálního pojištění vidíme, že nepoměr mezi OSVČ a zaměstnanci je značný. U sociálního pojištění až tolik nevadí, protože pak OSVČ dostanou nižší důchod. Největší problém spatřuji u zdravotního pojištění, kde každý dostává stejnou péči bez ohledu na to, kolik do systému přispěl.
Samostatné téma představuje zneužívání formy OSVČ, tedy tzv. švarcsystém. Zpřísnění a zintenzivnění kontrol nelegálního zaměstnávání od počátku tohoto roku dostalo nepravdivou nálepku „šikanování poctivých živnostníků“. Zapomíná se, že živnostníci nemají na čele napsáno, kdo je poctivý a kdo nikoli. Pokud chceme odhalit ty nepoctivé, neexistuje jiná cesta, než kontrolovat i ty poctivé. Právě ti by měli mít největší zájem na důsledných kontrolách, protože jinak získá nepoctivá menšina konkurenční výhodu na trhu, což může vést až k ekonomické likvidaci těch, co se chovají podle pravidel.
Jistě se shodneme na tom, že stát má „nalajnovat hřiště“ a důsledně vynucovat plnění pravidel. Samozřejmě i kontroloři jsou jenom lidé a mezi desítkami tisíc kontrol dojde k jednotlivým omylům, které však média rády vypichují. Neznamená to ale, že zpřísnění kontrol musíme kvůli několika excesům ihned zavrhnout. Vždy přece máme možnost podat stížnost nebo lze záležitost řešit u soudu. I ti největší zastánci švarcsystému pak musí uznat, že pokud vedle sebe pracují u pásu dva dělníci, z nichž jeden má živnostenský list a druhý zaměstnaneckou smlouvu, není něco v pořádku.
O tom všem bychom měli vést diskusi bez zbytečných emocí a planých výkřiků o „šikanování“ nebo naopak o „parazitech.“
