Celá plocha náměstí je zaplněna demonstrujícími, na tribunu vstupuje žena a zpívá píseň s názvem Modlitba, napsanou pro ni před dvěma desetiletími.. Marta Kubišová byla jednou z ikon Pražského jara v roce 1968, prvního a neúspěšnéo pokusu o demokracii v Československu. Zpěvačka musela zcela zmizet ze scény. Když se objevila po dvaceti letech, její píseň vnášela do demonstrací jemnou, sametovou atmosféru. Modlitba začíná slovy: "Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou."
Text se zaměřuje na zemi – nestaví do popředí národ. Vidím v tomto pohledu ženský prvek, protože ženám jde především o bezpečí a ochranu prostoru, v němž se žije, ne o úspěch "kmene". Modlitba končí citací z Komenského. Dovolte, abych ocitovala: "Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide navrátí." Není to krásný popis procesu demokratizace?
Marta Kubišová, zpěvačka uprostřed demonstrace, je příkladem, jak ženy mohou přinášet spirituální a mírumilovnou dimenzi do politického hnutí.
Jsem přesvědčena, že usilování o demokracii a snaha ochránit lidská práva ještě zdaleka nejsou úspěšně dokončeny. Samozřejmě, už to, že se ženy podílejí na všech sférách veřejného života, je samo o sobě demokratizací. Myslím však, že aktuálně je náš úkol trochu jiný. Nepozorovaně se totiž rozbíhá proces, v němž se my lidé vzdáváme základních lidských práv. V souvislosti s tím jsem přesvědčena, že feminizace některých profesí, například učitelské, může mít svůj hlubší a pozitivní význam.
My, dospělí, totiž dlouhodobě selháváme. Nedokážeme vybavit mladou generaci důležitou kompetencí – schopností hledat smysl všeho, co děláme, hledat smysl vlastního života. Dovolili jsme, aby lidské bytosti samy zapomínaly na základní rys vlastního druhu: každý člověk je komplexem fyzického, rozumového, emocionálního a sociálního – vztahového. Právě na vztazích se ukazuje podivný rozklad člověka na části: do intimních vztahů vstupuje jen naše tělo, v pracovním a společenském životě pracuje rozum a intelekt, při politických a občanských rozhodnutích dominují emoce a iracionalita. Náš životní styl se stal pragmatickým, komunikace instrumentální a vnímání druhých je mnohdy odlidštěné, dehumanizované.
Vezměme si za svůj úkol rozvíjet a chránit schopnost další generace k hledání čtvrté dimenze, jinak řečeno smyslu všeho, co děláme. Současně s tím musíme hlasitě vyslovovat, co smysl nemá: nenávist, agresivita, závist a sobectví – přesně jako v té písni.
Nina Nováková
