Návrat české šlechty

Příběh dlouhé cesty Czerninů z Dymokur do Dymokur 

Z brány zámku vyjíždějí dva černí koně zapřažení do černého kočáru, vezou rakev pokrytou vlajkou v barvách rodového erbu Czerninů a v ní na poslední pozemské cestě hraběte, který v tom zámku nadvakrát žil. Na čtyři sta lidí, kteří se s Theobaldem Czerninem, oslovovaném česky Děpold, přišli rozloučit do kostela v obci Dymokury – rozvětvená rodina Czerninů z celé Evropy i další šlechtické rody a mezi nimi smutečně odění vesničané –, se do kostela nevejde, zaplněn je i hřbitov kolem něj, kam se bohoslužba přenáší z reproduktorů, a kdo se slzám bránil po celou dobu, na konci se neudrží. To když si slovo vezme Karel Schwarzenberg a vprostřed vět pro zemřelého hraběte Czernina se mu zlomí hlas: „Nevím, zda bych dokázal to co on, zda bych tak se ctí obstál. Věřím jako u málokoho, že Děpoldova duše se ještě prolétla nad rodnými Dymokury a pak šla rovnou do nebe, protože očistec, měl-li ho vůbec zapotřebí, zažil už na zemi.“ 
Lidé kolem kostela se při těch slovech mimoděk podívají k temným oblakům, z nichž teprve před chvílí přestalo pršet, jako by si představovali, co ta duše asi vidí: vesnici v placaté polabské krajině, kterou jeho předkové kdysi vybudovali a které se ve třicátých letech minulého století říkalo „malá Paříž“. Býval tu kromě cukrovaru, pivovaru, mlékárny, mlýnu i fotograf a taxi. Vidí zámek, z nějž jej nejdříve vyhnali nacisti a hned poté komunisti, do kterého se po čtyřech desetiletích mohl vrátit. Vidí vesnici, v níž už není ani pivovar, ani cukrovar, zato ten zámek a hospodářství se mu podařilo dát po letech devastace znovu do provozu. A vidí i spoustu místních lidí, třeba tu skupinu mužů v naleštěných botách s nápisem na stuze kytice „Vaši kominíci“, a spoustu uslzených vesničanů, k nimž se mu nakonec podařilo najít cestu zpět. 

Méně než sto stačí 

Na zámku je den po pohřbu takový běžný rodinný ruch: nejstarší syn Děpolda Czernina Tomáš, kterému stárnoucí otec před třemi lety předal zámek a hospodářství, lesy, rybníky a pole, v pracovně hned za vchodem v přízemí vyřizuje telefonáty ohledně opravy rybníka, jehož hráz strhla předloňská povodeň, jeho žena Ursula organizuje odvoz stolů rozesetých po nádvoří po včerejší smuteční hostině, jejich dva synové je pomáhají nakládat do dodávky, běhá tu štěně a kdesi z oken jsou slyšet hlasy malých dětí. Po nádvoří občas přejde posmutněle čerstvá vdova, elegantní, vzpřímená paní Polyxena Czerninová, s níž zesnulý Děpold Czernin prožil komunistické časy ve vyhnanství panelového bytu a později starého domku v Krušnohoří a v roce 1993 se s ní vrátil do zdevastovaných komnat rodného zámku. 

Dnes to na dymokurském panství vypadá krásně, ale jak říká syn Tomáš – dalo to dost práce. Nejdříve zámek ukradli rodině za druhé světové války nacisti a hned potom komunisti – a když jej pak Czerninové o čtyřicet let později získali zpět, byl k nepoznání. Komunistické ministerstvo vnitra si v něm zřídilo skladiště munice, rozvrtalo podlahy, přistavělo výtah a rampy pro náklaďáky, nádvoří a velkou část parku zalilo betonem pro nástupy vojáků. 

Pozůstatky těch dob jsou tu ještě znát – park přetíná plot a v místě dřívějšího zámeckého parku stojí shluk nevzhledných buněk, garáží a budov připomínajících zchátralé krabice. Aby Děpold Czernin získal v roce 1993 zpět i tuhle část panství, musel by tehdy státu zaplatit pětapadesát milionů korun za „zhodnocení parku“ novými stavbami, a navíc zbourání těch krabic by přišlo na desetimiliony, tak se velké části pozemku raději vzdal. „To se nedá nic dělat, žádná spravedlnost není stoprocentní,“ glosuje to s úsměvem syn Tomáš. „Táta tady byl moc rád, i když vzpomínky měl zpřetrhané, odcházel odtud malý. To někdy dělalo potíže, protože si zpočátku po návratu nepamatoval lidi, kteří se tu k němu hlásili.“ 

To, o čem Schwarzenberg mluvil na pohřbu s takovou úctou, je dobrovolné rozhodnutí Děpolda Czernina a jeho ženy Polyxeny, že ani pod tlakem nesvobody neopustí svou zemi, která je nechtěla. Rodina už tehdy přesídlená zčásti do Rakouska je přemlouvala, aby v roce 1968 využili návštěvu příbuzných a zůstali za rakouskými hranicemi, ale stesk po domově a po rodičích Czerninovy manželky Polyxeny, rozené Lobkowiczové, je zavedl zpátky za ostnatý drát. 
„Nevím, zda toho táta litoval, možná někdy ano, ale nedával to znát,“ říká syn Tomáš, jehož otec musel živit rodinu jako řidič náklaďáku a sanitky. „Nikdy si nestěžoval, byl to skromný člověk. Jistě vím, že zemřel klidný, zpátky v Dymokurech byl opravdu šťastný.“ 

Hlavně česky 

Návrat do Dymokur sice znamenal pro rodinu Děpolda Czernina satisfakci a přes všechny obtíže s opravou zámku i velkou radost, ale pokud jde o Dymokurské, nebyl zrovna jednoduchý. Přítomnost aristokratického rodu po konci totality, která čtyřicet let vykreslovala bývalou šlechtu jako nepřítele a parazita tyjícího z práce obyčejných chudých lidí, vzbuzovala v místních lidech obavy. Hned v roce 1990 tu začala vítězit ve volbách ODS, ale až do roku 2010 se hned na druhém místě umísťovali komunisti. Už pátý rok v zastupitelstvu nejsou vůbec a naposledy tu volby vyhrála TOP 09, do níž Tomáš Czernin vstoupil, a on sám je dnes místostarostou. 

„Nejdříve se lidé báli, že se budou hrabata povyšovat nad nás obyčejné, ale to se nestalo,“ vypráví šedesátnice z domu pár ulic od zámku. „A taky už přestali žít ti, kteří Czerninům majetek nepřáli, ti pravověrní komunisti, co třeba v rodině mohli mít špatné svědomí z toho dění po válce.“  Před obchodem, jsou tu dva naproti sobě a oba vedou asijští prodavači, posedává skupinka pamětníků, a když přijde řeč na zesnulého hraběte, vyprávějí si historky předávané z dřívějších generací: jak maminka Děpolda Czernina i k prasatům chodila po roce 1948 jako dáma, že se ta hrdá Maďarka nenechala zlomit ponížením a její muž musel sice střídat zaměstnání, vystěhovaný i s rodinou do cihelny bez vody a elektřiny ve vedlejší vsi, ale ani on neskuhral, pracoval v lese pro svého bývalého zaměstnance lesníka a nakonec léta pracoval u správy silnic s parním válcem. A taky že byli hodní i před ponížením, a když ještě před válkou coby majitelé panství jeli s koněm a saněmi, kohokoli svezli. 

„Tyhle předávané vzpomínky tady převažují, jen ten začátek po převratu lidem úplně nekápl do noty. Pan Děpold Czernin už lidem vypadl z paměti a ani on si už na místní nepamatoval,“ říká starostka Ludmila Kubálková. Takže když se pak k němu někdo hlásil a on unaveně tápal v paměti, kdo by to tak mohl být, přisuzovalo se to nevědění občas nadutosti. Rozhořčení pak do vesnice na chvíli přinesl i krach czerninské sodovkárny v roce 1998, kterou se mladšímu synovi hraběte Czernina nepodařilo udržet v provozu. „To tu brali někteří úkorně, že tam mohli mít práci,“ vzpomíná starostka. „Ale i to se srovnalo, lidé viděli, že nejvíc nešťastný je z toho sám starý pan hrabě, že to takhle dopadlo. Začal pak i méně chodit ven.“ 
Dymokurští, jak vysvětlují pamětníci před obchodem na návsi, si prostě postupně všimli, že se k nim místo obávaných povýšených šlechticů přistěhovali docela normální lidé. Líbilo se jim, že Děpold Czernin si sám chodí pro dopisy na poštu a jeho manželka Polyxena se síťovkou do obchodu. Že se manželka Tomáše Czernina Ursula, Rakušanka, naučila po příchodu do vsi perfektně česky a že její muž je raději, když ho oslovují místo „pane hrabě“ křestním jménem, a taky že vplul do zemědělství jako – jak říkají – do gumáků. I ty šlechtické děti, u nichž čekali frackovité chování bohatých teenagerů, se ukázaly jako milí a chytří mladí lidé. „Jsou sice opravdu trochu jiní než ostatní, ale v tom, jak jsou slušní,“ shrnuje to jeden z hloučku debatérů. 

Nepokazit to 

„Tohle všechno dělá opravdu hodně. Čeština manželky i naše chování tady, to je vidět všude u bývalých šlechtických rodů: kde se mluví česky a majitelé navrácených zámků nebo hospodářství chodí mezi lidi a vstupují i do veřejného života, tam ledy roztávají,“ říká Tomáš Czernin, čestný člen místních hasičů. „Ale já to nehraju, aby ledy roztály, já opravdu nepotřebuju, aby mi někdo říkal pane hrabě, když mám jméno.“  Návrat české šlechty ke společenskému přijetí, které vystřídalo strach z jinakosti, není jen výsadou Czerninů, zažily ho i další rody – Lobkowiczové, Kinští, Schwarzenbergové. Karla Schwarzenberga před dvěma lety místní dokonce poslali do druhého kola prezidentských voleb. 
„Pořád někdy slyšíme, že jsme vlastně Rakušané, ale už daleko míň – a míň se to už píše i v anonymních diskusích,“ říká nejstarší syn Tomáše Czernina Wolfgang, absolvent Arcibiskupského gymnázia, který se po prázdninách chystá na vysokou školu zemědělskou do Vídně. „Ale hned pak se sem vrátím, tady jsem doma, a budu s tátou hospodařit.“ 
Wolfgang se před pár dny vrátil z mezinárodního tábora ve Francii, kde se sestrou pečoval o mládež se zdravotním handicapem. Mladší bratr Maxmilian bude letos maturovat na zemědělské škole a chce v oboru zůstat. Ví už sice, že nejspíš ne on, ale podle tradice jeho starší bratr získá jednou do správy od otce rodinné hospodářství, ale chce otci a bratrovi pomáhat. Kus prázdnin už letos strávil za volantem traktoru na rodinných polích. „A po maturitě se chci přihlásit do aktivních záloh,“ plánuje tmavovlasý mládenec s patkou. „To patří k naší tradici, nejstarší syn je nástupce v hospodářství, mladší se dá buď na kněze, nebo na vojáka, do služby prospěšné zemi. A to já chci, být Česku prospěšný.“ 
Část z té touhy je podle něj založena na snaze stvrdit, že jeho rodina v Dymokurech bere své předurčení a poslání opravdu vážně. „Být příkladem ostatním, být slušný a myslet na budoucnost, v tomto smyslu může být šlechtou opravdu každý,“ říká s nelíčenou vážností jeho bratr a budoucí dědic Wolfgang. Tím hlavním rodinným úkolem jeho otce a jednou i jeho bude především zachovat v dobrém stavu hospodářství a dobrou pověst pro budoucnost, zkrátka, jak to všichni tři Czerninové na nádvoří jednohlasně popisují, „to nepokazit“. Komu? „Sobě,“ odpovídá Wolfgang. „A dědečkovi, otci a jejich předkům,“ dodává Maxmilian – a zamyslí se: „Ale máš pravdu, to je vlastně to samé.“