Má Praha převzít od státu čtyři nemocnice?

Pro & Proti

PRO
Helena LANGŠÁDLOVÁ

Poslankyně, místopředsedkyně TOP 09

Ohlášený záměr ministerstva zdravotnictví a hlavního města převést na Prahu čtyři nemocniční zařízení nevidím jako neočekávaný krok. Je přirozené, že tyto nemocnice ministerstvo nabídlo právě hlavnímu městu Praze.

Stát jako takový samozřejmě není ideálním hospodářem. MZ nemá ani kapacity na to dobře řídit takové množství zdravotnických zařízení. Do budoucna by to znamenalo zvýšený nárůst administrativy, což rozhodně není žádoucí.
V rámci nového zákona hodláme prosadit odpolitizování fakultních nemocnic. Jejich ředitele bude jmenovat správní rada na základě výběrového řízení. Členy správní rady, která bude mít na starosti strategické řízení, jmenuje ministr zdravotnictví, rektor vysoké školy a rada kraje, na jehož území se nemocnice nachází. Nejvýše dva členové se budou vybírat z řad zaměstnanců nemocnice. Jako poradní orgán se zřídí vědecká rada, kterou jmenuje ředitel nemocnice a děkan lékařské fakulty. Univerzitní nemocnice budou mít neziskový charakter.

Cílem je, aby fakultní nemocnice nadále představovaly základní prvky páteřní sítě zdravotnických zařízení v České republice. Jejich role při výuce budoucích lékařů zůstane klíčová, proto potřebují příznivější podmínky pro své fungování.
Praha navíc jako jediný kraj zatím nemá svou síť zdravotnických zařízení. Dalo se tedy předpokládat, že k tomuto kroku dříve či později dojde. Převzetí čtyř nemocnic namísto jedné je pro hlavní město samozřejmě ekonomicky přijatelnější varianta. Homolka, Bulovka, Thomayerova nemocnice a podolská porodnice představují zhruba pětatřicet procent všech lůžek ve městě. Podstatný podíl na péči dává metropoli možnost pečlivě nastavit a ovlivňovat její strukturu a systém tak, aby byla nejen komfortní pro pacienta, ale také rozumně rentabilní. Je mi sympatická myšlenka vzájemného doplňování zařízení v rámci holdingu, společný nákup materiálu, léků, rozvrh poskytované péče.

Pacienti z Prahy ani Středočeského kraje se převzetí nemocnic hlavním městem od státu obávat nemusejí. Pro ně se nic nezmění. Pro pacienta není rozhodující zřizovatel, ale kvalita a dostupnost péče. V současnosti si již každý může sám vybrat zdravotnické zařízení, ve kterém chce být ošetřen. Nemocnicím se navíc vyplatí přijmout každého pacienta, který se na ně obrátí. Platby jsou dnes určovány v takzvaném systému DRG, který je zaváděn, jenž přesně popisuje diagnózy a hospitalizace a určuje náklady, resp. platby za ně. Nemocnice tak dostanou adekvátní částku za každého ošetřeného pacienta, což je změna oproti dřívějším paušálním platbám.

Navíc máme před sebou měsíce příprav na samotný převod. Magistrát hlavního města Prahy zpracovává analýzu. Do půli roku dojde k vytvoření přesného harmonogramu převedení. Praha má tedy prostor pro představení ucelené koncepce budoucnosti zdravotnictví v metropoli.

PROTI
Boris ŠŤASTNÝ

Poslanec (ODS), předseda zdravotního výboru pražského zastupitelstva

Před několika týdny otevřel pražský primátor debatu o převodu některých velkých pražských nemocnic na hlavní město Prahu. Je to správná myšlenka? Jako pražský poslanec a patriot bych mohl vyskakovat dva metry vysoko, že by nám špičkové zdravotnické zařízení, jako je Nemocnice Na Homolce, mohlo spadnout takto snadno do klína. Já to ale neučiním, a to čistě z odborného pohledu. Jsem totiž bytostně přesvědčen, že myšlenka převodu tohoto pracoviště na město Prahu stejně tak jako prvotní úvaha primátora převést IKEM na město je čistá fantasmagorie. Nemocnice Na Homolce je špičkovým pracovištěm poskytujícím specializovanou péči v  řadě oborů, které se neslučují s běžným modelem městských a krajských nemocnic. Nedovedu si vůbec představit, že by město mělo zřizovat zařízení, které má oddělení typu stereotaktické robotické chirurgie či neuroonkologické léčby Leksellovým gama nožem. To platí i pro Podolí, jehož postavení v současné struktuře je velmi významné. Jsem přesvědčený, že Ústav pro matku a dítě v Podolí by měl zůstat ústavem stejně jako jiná specializovaná a superspecializovaná oddělení, která poskytují zároveň i podmínky pro vědu a výzkum. Podolská porodnice má celostátní význam, a tak by se k ní mělo i přistupovat. Je to stejné, jako kdyby chtělo Brno dělat z onkologického ústavu městskou nemocnici.

Pokud stát chce nějakým způsobem řešit otázku Nemocnice Na Homolce, tak se tady nabízí už řadu let naprosto přirozený model. Ten hovoří o  racionalizaci duplicitních oborů. Vyřešilo by se to sloučením Homolky s  nemocnicí v Motole. Zařízení jsou vedle sebe, sdílí společné inženýrské sítě, je jednoduché je propojit. Pak se dají některé obory zredukovat. Zařízení by bylo řízeno jedním managementem, ušetří se strašná spousta peněz a projekt by měl smysl.

Pražským pacientům by však existence alespoň jedné, lépe dvou, metropolitních nemocnic pomohla. Praha jako jediný kraj nemá svou nemocnici ani lůžková zařízení. Nedokáže tudíž péči řídit a ovlivňovat. Proto myšlenka, že Nemocnice Na Bulovce a Thomayerova nemocnice v Krči by byly pro takový projekt ideální, je správná. Navíc, město vlastní v těchto zařízeních svůj nemovitý majetek.

Ale vše má své ale. Neřeklo se totiž zatím ani slovíčko, jak a kde město na tento projekt vezme peníze. Na účtu zdravotního odboru jsou volné řádově miliony korun. Bulovce chybí v cash flow půl miliardy korun, v Krči to je ještě více. A co když selže jeden z přístrojů a Praha bude potřebovat 50 milionů na nový přístroj nebo na jeho opravu? Příští rok v lednu se musí přidat na platech lékařům. Jen na tato zařízení to dělá na platech 300 milionů korun. Kde na to Praha vezme? To je důvod, proč volám po široké a podrobné veřejné diskusi na toto téma. Pražané si ji zaslouží.