Je zastupitelem v Pyšelích a kandidátem TOP 09 v krajských volbách. V práci „zachraňuje“ krachující společnost OKD, kde byl jeho otec před privatizací hlavním účetním a finančním ředitelem.
Kdy jste dostal chuť angažovat se politicky?
Skoro bych řekl, že to mám vrozené. Už v útlém věku jsem se projevoval jako rebel a bojoval proti pravidlům a pořádku. V roce 1988 jsem nastoupil do prvního ročníku gymnázia s plackou Gorbačova a až mnohem později jsem si uvědomil, že to bylo bráno jako provokace. Odmítli mě vzít do SSM (Socialistický svaz mládeže), protože se jim nezdál můj profil. Když vypukly události v listopadu 1989, stál jsem na první demonstraci na náměstí „lidových miláčků“, jak se říkalo náměstí Lidových milicí v Ostravě a v zasněženém podvečeru poslouchal Jarka Nohavicu, který promlouval k lidem a prozpěvoval z balkónu. Po Listopadu jsem se věnoval profesionální práci a říkal si, že není rozumné s ní spojovat politiku. TOP 09, která byla blízko mým názorům, vznikla právě ve chvíli, když jsem chvilku nebyl zaměstnán ve firmě spojované se státem – neváhal jsem a podal přihlášku.
Nebál jste se vstoupit do politiky, která má pro spoustu lidí punc něčeho, co je zdiskreditované?
Bál, a možná to byl jeden z důvodů, proč jsem dlouho váhal. Nebyl jsem schopen se s nikým stoprocentně ztotožnit. Nakonec jsem ten strach překonal. Do TOP 09 jsem se přihlásil hned v srpnu 2009 a zapojil se jak na regionální úrovni okresu Benešov, kde žiji, tak na té celokrajské. Vždycky jsem se snažil prezentovat své názory a diskutovat i celostátní témata, zejména z mého oboru, kterým jsou finance, penzijní systémy a podobné záležitosti. Vždycky mi bylo nasloucháno, měl jsem možnost se v politice vyjadřovat a ovlivňovat ji. Neříkám, že co jsem tvrdil, bylo vždy přijato jako konsenzus a dále prosazováno. Ale tak to v politice je – člověk přináší svoje názory, ty se diskutují a vznikne stanovisko, které se potom prosazuje. Jsem stále politikem TOP 09, což svědčí o tom, že jsem ta stanoviska považoval většinou za rozumná a správná.
Kandidujete do středočeského krajského zastupitelstva a podílel jste se i na tvorbě volebního programu TOP 09. Jaké jsou podle vás největší problémy středních Čech?
Středočeský kraj je chápán jako „něco“ kolem Prahy, a to je podle mě velmi špatně. Jsou tady významná místa, střediska, která tak trošku bojují proti sobě a nespolupracují. Důsledkem je možná i to, že ve středních Čechách, které mají velkou výhodu, že mají ve svém centru Prahu a můžou z toho těžit a které by měly být jedním z nejvyspělejších regionů nejen v České republice, ale i v rámci širší Evropy, vládnou osm let komunisté a socialisté a správa věcí veřejných není úplně ideální. Jako by se zapomnělo, že bývalý hejtman byl usvědčen z úplatků a z toho, že kradl, a že řada lidí z kraje s ním tehdy spolupracovala a ty projekty spolu s ním schvalovala. Kraj na všechno reaguje pozdě, nemá žádné plány, nemá žádnou strategii. Jsem profesí ekonom, díval jsem se na statistiky vývoje středních Čech a náš region zaostává za Plzeňským a Jihomoravským krajem. Jeho konkurenceschopnost v rámci srovnání s průměrem EU klesá.
Kde jsou ty největší krajské bolesti?
Největším problémem je zanedbaná infrastruktura, zejména v oblasti kolem Prahy. Chybí jakýkoliv strategický rozvoj, neplánovala se výstavba školek, dneska škol. Aktuálně křičí hejtman, že nejsou záchytná parkoviště, přitom se za celou dobu na území kraje nepostavilo ani jedno. Kritizujeme to několik let, upozorňujeme, že záchytná parkoviště budují města a obce a kraj na ně kašle. Nebuduje přestupní terminály. Nebuduje jednotnou metropolitní dopravu, neusnadňuje lidem cestu do Prahy, která je pro řadu z nich životně důležitá, aby si mohli místo do auta sednout na vlak nebo na autobus a využít cestu příjemně, účelně a rychle. Mám pocit, že stávající vedení kraje, které má větší voličskou podporu v okrajových oblastech, zanedbává oblast kolem Prahy, kde je logicky větší koncentrace lidí s pravicovými názory.
Angažujete se v Pyšelích, kde bydlíte?
Jsem zastupitelem ve městě Pyšely od roku 2010. Působil jsem čtyři roky jako předseda finančního výboru. Když jsem se jím stal, zjistil jsem, že město Pyšely je ve velice složité finanční situaci a má asi deset milionů dluhů po splatnosti, protože investice, které byly naplánovány před vypuknutím krize, nebylo schopno ufinancovat. Už za dva roky byly závazky uhrazeny, město získalo za velmi výhodných podmínek důvěryhodné financování a mohlo se znovu rozvíjet. Nepochybně k tomu přispěla i změna v rozpočtovém určení daní, kterou prosadila vláda TOP 09 a která výrazně zvýšila příjmy obcí. Dneska už jsou Pyšely vzkvétajícím městem s krásným náměstím a okolím, kde chce žít spousta lidí.
Pocházíte z Ostravy. Jak vás to město poznamenalo? Co vám dalo do života?
Ostrava je drsné město, které mám nesmírně rád. Rád se tam vracím a vzpomínám na tam strávená léta s jistou nostalgií a uspokojením. Je to město, kde žijí drsní a upřímní lidé, ale nejsou vůči sobě lhostejní. Nevím, jestli je to tím městem, nebo výchovou, ale rozhodně jsem připraven říkat věci na rovinu, nebojím se jednat čestně a spravedlivě. Určitě mě Ostrava naučila tomu, že se člověk musí snažit, když chce něčeho dosáhnout.
V zaměstnání jste nedávno dostal úkol, který vypadá – vzhledem k tomu, že váš tatínek pracoval jako finanční ředitel v podniku VOKD, respektive OKD – skoro jako osudový?
Otec pracoval ve VOKD jako vedoucí účtárny a v roce 1990 nastoupil jako finanční ředitel OKD. Byl u privatizace a uzavírání dolů. Já pracuji ve státem vlastněné společnosti PRISKO, která byla vybrána, aby poskytla půjčku firmě OKD, jež je v insolvenci a potřebuje zajistit dostatek zdrojů na reorganizaci. Úkol zajistit financování OKD jsem dostal na konci července. Byla to doba, kdy skončil osobní život. Místo prázdnin, které jsem si plánoval s rodinou a s čerstvě narozeným synem, jsem se intenzivně věnoval práci. Nicméně za měsíc bylo všechno zajištěno a OKD může dneska žít dál.
V létě se vám narodil syn – kolik má sourozenců?
Je to moje třetí dítě a takřka vytoužený syn. Už jsem nevěřil tomu, že se mi to někdy podaří. Jsem nesmírně rád a musím poděkovat své ženě. Jednak za to, jak se stará o mé děti a také za to, jakou má se mnou trpělivost. Protože to leckdy nemá jednoduché.
Co byste svému synovi přál, až půjde do školy nebo až bude dospělý?
Přál bych mu, aby měl pořád stejnou svobodu, jakou máme dneska. Aby si mohl svobodně vybrat, do jaké školy bude chodit, kde bude pracovat, aby mohl svobodně překračovat hranice a aby pro něj Evropa a celý svět byly přirozeným místem k životu, a ne něčím, o čem musí snít. Protože si dobře pamatuji, jak jsem stál na Šumavě u drátů a toužebně jsem se díval na druhou stranu. Jak bylo pro mého otce takřka nesplnitelným snem vystoupit na Šumavě na Roklan a jak jsme tam hned v roce 1990 vyrazili, když to možné bylo. Svoboda je to podstatné. Aby byly v našem kraji moderní a dobře fungující školy, aby autobusy jezdily často a vlaky včas a fungovala infrastruktura, je do určité míry samozřejmost. Dnes tomu tak sice není, ale doufám, že až můj syn bude chodit do školy, bude to bez problémů, že to zvládneme zařídit a odpracujeme si to.
Marie Reslová
