Směju se. Moje rodina žije v Čechách už devět set let. Byli jsme tu dřív než rajčata a brambory. Psaná forma našeho jména upomíná ještě na spřežkový pravopis, kdy tam, kde se dnes píše Č, se užívala spřežka Cz. Jsme Češi jak poleno a dějiny našich zemí to dokládají.
Ano, členové rodiny byli vždycky angažovaní. Buď mecenáši umění, třeba Humprecht, který mimo jiné postavil na Hradčanech „chaloupku“ a u Sobotky zámek, který nese jeho jméno. Nebo jako politici, třeba bratři Diviš a Heřman, kteří se oba angažovali v době Stavovského povstání, byť na opačných stranách. Můj dědeček Rudolf Theobald byl jedním z delegátů starých českých rodin, kteří na podzim 1938 podpořili prezidenta Beneše a na jaře 1939 pak vydali prohlášení sounáležitosti s českým národem. Všichni účastníci se dostali na seznam osob nepřátelských Říši. Dědeček byl dokonce vězněn.
Žijeme v Dymokurech již v šesté generaci, tak se, myslím, můžeme označovat za starousedlíky. Zámek a panství vyženil v roce 1833 Otakar od Rosiny Cavriani, což byla mimochodem dle portrétů mimořádně krásná žena. Od té doby byly Dymokury, s výjimkou nacistické a komunistické vlády, v držení naší rodiny.
To je pravda. Začátek byl těžký, ale měli jsme zájem, píli a tým dobrých odborníků, u nichž jsem se mohl učit. Bylo to složité, ale myslím, že se to podařilo. V zemědělství se snažíme pracovat maximálně hospodárně a ekologicky. Je to odpovědné vůči těm, kteří přijdou po nás. Práce v lese je běh na dlouhou trať. Na porostech, které nyní kácíme, nemáme my nejmenší zásluhu, to je dílo předchozích generací. A ze stromů, které sázíme, budou zase mít užitek až příští generace. To je obrovská symbolika tradice přenášené z generace na generaci. U rybníků to není jiné, vždyť máme rybníky, které postavil před staletími slavný Jakub Krčín. Můj táta často říkal, že je pouze dočasným správcem, a toho se držím i já. To, co jsme dostali od předků, musíme ve stejně dobrém, nebo ještě lepším stavu předat našim dětem. Takže se k majetku nemůžeme chovat, jako by po nás měla přijít potopa. Stejně tak se musíme chovat i k naší zemi. Kdysi jsem uvažoval o tom, že emigruji a zmínil jsem se o tom Karlu Schwarzenbergovi. On mi vynadal, že si mám vážit toho, že jsem tady vyrostl, mám tu přátele a že musíme věřit, že se to obrátí. To byl zlom v mém myšlení, uvědomil jsem si, že za vlast neseme odpovědnost všichni.
Myslím, že politika je práce jako každá jiná. Dá se dělat čestněi nečestně. Každý by měl vždy začít u sebe a snažit se pracovat tak, aby se nemusel stydět. Jak se mi to daří, to musí posoudit jiní, ale myslím, že kdyby se mi to nedařilo, tak ti, kdo mi dali hlas, třeba u nás v Dymokurech, by mi to velmi rychle po sousedsku řekli.
Převzato z: TOP LIfe
