Pro moderní svět je charakteristické pomyslné „rozevírání nůžek“ v řadě oborů lidské činnosti. Sport není výjimkou. Na každém mistrovství či olympiádě jednotlivci znovu a znovu lámou rekordy, zatímco všeobecná zdatnost populace pomalu, ale jistě klesá. V ČR o tom vědí své sportovní pedagogové, když porovnávají současné svěřence s předchozími generacemi, neradostné statistiky o fyzické kondici branců má i armáda z dob povinné vojenské služby.
“Miluji pohyb. Celé hodiny se na něj vydržím dívat.“ Úsměvná sebeironie populárního českého spisovatele a herce minulého století Miroslava Horníčka bohužel vyjadřuje postoj převážné většiny našich obyvatel k aktivnímu sportování. Často se spokojujeme s rolí nezúčastněných diváků a povznesených komentátorů sportovního (ale i společenského) dění, aniž bychom pociťovali chuť a potřebu pohnout sami sebou.
Každý lékař ale bez váhání potvrdí, že sport je jednoznačně zdraví prospěšný. Vždy má ovšem na mysli sport kondiční a rekreační, tělesnou aktivitu obecně. Na jednom z minulých ročníků ekonomického fóra ve švýcarském Davosu dokonce zaznělo, že jeden dolar, investovaný do sportu, ušetří čtyři dolary na léčení civilizačních chorob. Opět se tím míní především investice do sportování široké veřejnosti.
Sport je dnes bezesporu i důležitý ekonomický fenomén. Ze statistických šetření vyplynulo, že zhruba 2,5 % světového obchodu a 2 % domácího produktu zemí Evropské Unie byla realizována v sektoru sportu. U nás už je to dokonce více než v zemědělství.
Jinak ale za tradičními tržními ekonomikami zaostáváme. Sportovní kluby – ani v tzv. velkých sportech - u nás nejsou schopny se samy uživit. Typicky mají příjmy z televizních práv, sponzoringu, vstupného a prodeje výrobků pro fanoušky. No, a zatímco na západ od nás tvoří běžně třetinu až polovinu rozpočtu profesionálních klubů příjmy ze vstupného a z merchandisingu (tedy toho prodeje produktů pro fanoušky), v českých poměrech se jedná pouze o 3 až 5 procent rozpočtu.
České sportovní kluby se proto spíše než s fanoušky musí kamarádit s jinými zdroji peněz – s magistráty a soukromými sponzory. Pak ale není divu, že spolu často připomínají jakési uzavřené sekty se svatyněmi ve VIP prostorech. Není to dobře, není to transparentní a nebudí to důvěru.
Podpora sportu soukromými firmami je podle průzkumů veřejného mínění obecně přijímána pozitivně. Opatrněji už veřejnost vnímá vynakládání veřejných (tedy našich společných) prostředků. Nejvíce dotací stále pohlcují sporty považované za „velké“ či „tradiční“. Jenže ty jsou ve výhodě proti tzv. menšinovým sportům, které jsou zatím poněkud stranou zájmu médií a sponzorů. Určitě ale nemají malou členskou základnu. Podpora státu, krajů či měst je pro ně důležitá - a troufnu si tvrdit, že potřebnější. Stejně tak v případě výstavby či modernizace sportovišť pro širokou veřejnost.
Sport je mi i vzhledem k rodinnému zázemí blízký. Vnímám, co je a co není v pořádku. Chtěla bych se na tuto problematiku zaměřit a z pozice senátorky ji ovlivňovat.
