Komentář randího Jana Chabra o energiích, válce a odvážných rozhodnutích.
Musím souhlasit s tím, že současná situace na trhu s energiemi je neúnosná a celý systém i v důsledku války na Ukrajině kolabuje. Co jsou příčiny? Vždy je to otázka nabídky a poptávky. Poptávka po elektřině je logicky velmi podobná jako v minulosti, nicméně problémem vysokých cen je mimo jiné nedostatek nabídky na evropském trhu. Od počátku civilizace byla cena práce (energie) jedním z hlavních motivátorů a faktorů růstu konkrétní společnosti, kdy u nás je dnes cena energií jedním ze zásadních faktorů růstu inflace, ale i konkurenceschopnosti země.
Jeden z hlavních problémů je provázanost evropské energetické soustavy, která funguje jako jeden energetický trh – společný evropský energetický trh. Je to důsledek tzv. unbundlingu energetiky a snahy o liberalizaci trhu. V dobách hojnosti a klidu skvělý nástroj, jak dostat na trh s dodávkami energií konkurenci, zrušit monopoly a zlevnit ceny energií zákazníkům. V době války – a krize vztahů s Ruskem – se ukazuje, že energie jsou pro funkčnost státu naprostým základem. Nekontrolovatelný růst cen energií, na něž stát nemá vliv, se teď jeví jako chyba, protože jsou zkrátka komodity, na které si musí stát udržet strategický vliv, aby nedošlo ke zhroucení fungování ekonomiky a křehkého sociálního smíru.
Troufnu si říct, že problém číslo jedna, který nás dostal do současné situace, je, že se energetika neřeší na úrovni měst, dokonce už ani na úrovni národních států, ale na úrovni Evropské unie. A zde se stala v posledních letech naprostou prioritou dekarbonizace energetiky. V rámci Energiewende se pak v Německu začala po havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě šířit téměř hysterie. Německo se rozhodlo stát se lídrem dekarbonizace, ale za jakou cenu a hlavně kdy?
Krize v energetice se obecně ve středoevropském prostoru očekávala po odstavení všech jaderných zdrojů a postupném odstavování uhelných zdrojů. A ano, konec uhlí je nevyhnutelný, ale je třeba ho brát jako objektivní realitu. Německá vize vždy byla vybudovat masivní síť solárních a větrných elektráren a těmito obnovitelnými zdroji nahradit uhlí a jádro. Začala masivní investice do offshorových větrných parků na moři, ale i na pobřeží na severu. Co ale s tím, když mi vítr nebude foukat? Co s tím, když bude tma anebo zima a nesvítí slunce? A tak si Německo, vzhledem k dříve dobrým vztahům s Ruskem a dlouhých kontraktů na plyn, které byly levné (až k 5 Euro/MWh), chtělo vytvořit náhradu sítí plynových elektráren, které vykryjí špičku, když nebude foukat anebo svítit.
Dalším tématem, které s touto problematikou nutně souvisí, jsou emisní povolenky. Aby se přestala vyplácet výroba ze zdrojů, které jsou levné, ale vytváří emise CO2, je třeba je zdražit – k tomu emisní povolenky slouží. To, že výroba z uhlí je v řádech haléřů za kWh je mýtus, protože vůbec nepočítá s touto eventualitou. Ve chvíli, kdy je plyn levný, generuje plynová elektrárna levnější elektřinu, než ty uhelné, uhelná elektřina se přestává ekonomicky vyplácet a tím je vytěsňována z trhu.
A tímto se dostáváme k jádru problému. K energetice se poslední roky přistupovalo v rámci Evropy jako primárně jednokriteriální problematice – tedy jak v rámci liberalizovaného trhu co nejrychleji snížíme emise CO2 plynoucí z energetiky. Z mého pohledu je energetika z výše popsaných důvodů multikriteriální záležitost, protože definuje smysl fungování společnosti a chod státu vůbec – a také onen sociální smír. Mělo by se totiž uvažovat i o dalších rovinách – kromě ekologické je to jednoznačně ta ekonomická.
Řekněme si to upřímně – ekologické zdroje jsou v našich podmínkách, tedy ČR, dražší. Máme někde mezi 900 a 1300 hodin ročního slunečního svitu v závislosti na konkrétním místě, kdežto ve Španělsku je to skoro 3000 hodin. A právě to je přece otázka energetické bezpečnosti regionu. Momentálně nastalo odpojení německých jaderných elektráren, a v síti chybí potřebné zdroje, které měly nahradit plynové elektrárny v přechodném období. A plynové elektrárny teď vyrábějí elektřinu za rekordní ceny, protože jiná elektřina, než ta z plynových elektráren, se na trh v době špičky nedostane, což ovlivňuje cenu elektřiny. Problém je zejména v tom, že jsme přistoupili na cestu levného ruského plynu, na spuštění Nord Stream 2. Díky onomu rychlému vypnutí uhelných elektráren, zavření dolů, a zároveň rychlé výstavbě obnovitelných zdrojů, se uhelné elektrárny zatížily vysokou emisní povolenkou, kterou necháváme volně spekulovat na burze a spoléháme na levný ruský plyn, kterým naši poptávku nahradíme.
V únoru tohoto roku do téhle rovnice vstoupila válka na Ukrajině a levný ruský plyn už nebude levným ruským plynem. K tomu se přidala nejasná názorová pozice okolo jaderných elektráren, kdy je momentálně ve Francii polovina jaderných bloků v odstávce. V odstávce jich je tolik proto, že se dlouho vedla diskuze, zda a vůbec počítat s jadernou energií i do budoucna. A tak se do modernizace a obnov stávajících jaderných elektráren neinvestovalo a nebudovaly se náhradní zdroje.
Nynější nárůst cen je bezprecedentní. Vezmeme-li v úvahu spotřebu elektrické energie v posledním necovidovém roce 2019 v rámci České republiky – jsme na úrovni 73,9 TWh. Pokud bychom vzali průměrnou částku za 1MWh/ 60 Euro, jsme na celkových nákladech za elektřinu v rámci spotřeby České republiky přibližně 4 434 000 000 Euro. Dnešní nejvyšší ceny elektrické energie na rok 2023 se obchodují i za částku 12x vyšší, i kdybychom brali nižší průměr, stála by při těchto cenách okolo 400 Euro/MWh, tedy 29 560 000 000 Euro, tedy jen na cenách za elektrickou energii by se muselo v české ekonomice vyprodukovat minimálně o 600 miliard korun více, abychom byli schopni takto vysoké ceny dlouhodobě akceptovat.
Jsem přesvědčen, že cena energií opět spadne, je ale pro to třeba něco udělat. Zapřít se. V současné situaci to znamená upustit od některých svých priorit a de facto popřít pravidla fungování volného trhu, popřít pravidla v rámci EU. Zpětně viděno, tato liberalizace energetiky zkrátka byla chyba. Stát bude muset převzít opět roli monopolního hráče a ať už regulací, nebo přímou kontrolou zdrojů do budoucna definovat cenu. Problém burzy a vysokých cen na burze je malá nabídka a vysoká poptávka, zdroje jsou drahé. Znamená to tedy dočasně se popřít v ekologické politice, spustit uhelné zdroje na maximální možný výkon a úklon z ceny emisní povolenky za předpokladu, že tuto energii vykupuje státní obchodník a ten ji následně za garantovanou cenu dává domácnostem.
Problém není ani tak to, jestli energií bude dostatek, ale jestli si je bude vůbec někdo moci dovolit. Začátkem léta dosahovaly ceny okolo 300 Euro, nyní jsme na 700 Euro. To je věc devastační i pro celý český průmysl, nebude konkurence, firmy mohou přestat vyrábět, lidé budou bez práce, může nastat velmi složitá sociální situace. Jednat proto musí Evropská unie v čele s Českou republikou, která jí aktuálně předsedá. Je za pět minut dvanáct. Pouze úsporný tarif situaci nevyřeší. I proto jsme dnes přijali na zasedání Asociace krajů stanoviska a doporučení, o kterých již dlouho mluvím jako o nezbytných k přežití období krize. Je čas na odvážná rozhodnutí.
