Jako starosta Jáchymova jsem měl možnost se seznámit s politickými vězni komunistického režimu, kteří se každý rok v květnu schází v Jáchymově při uctění památky umučených v komunistických koncentračních táborech. Při těchto setkáních s bývalými mukly, kteří prošli uranovým peklem, jsem si čím dál tím více uvědomoval, že tito lidé si zaslouží mnohem víc než jen úctu.
Rozhodně nesmíme dělat žádnou tlustou čáru za touto neblahou minulostí. Diskuse o komunismu je stále nutná, stále je třeba připomínat zvůli komunistického režimu, který utlačoval a mravně devastoval náš národ přes 40 let. Já rozhodně vítám zřízení Ústavu paměti národa. Snaha některých našich levicových politiků omezit jeho činnost, aby pravda o zrůdnosti režimu před rokem 1989 nemohla být ukázána v úplné nahotě, je ukázkou chování bez morálky.
Je to důležité i proto, že ve veřejném životě a ve všech státních složkách, a to i na nejvyšších místech, působí i po 22 letech lidé, kteří byli úzce spjati s komunistickým režimem a jeho represivními složkami. Nebude-li náš národ schopen se upřímně vypořádat s vlastní minulostí, nemá šanci a ani právo se důstojně zařadit mezi země západní demokracie.
Naše dnešní společnost žije ve velké společensko-morální krizi. Ztráta víry v dobro, ztráta někdy i základních pravidel slušného chování, vede k tomu, že jsou v dnešní době lidé znechuceni a cyničtí. Téměř již ztratili veškeré ideály, kritériem úspěšnosti se stává pouze majetek. Ještě horší je skutečnost, že mnozí lidé už nejsou schopni rozeznávat rozdíl mezi dobrem a zlem. Chovají se takto často zaměstnanci státních institucí, politici, ale i řadoví občané.
Ptám se, proč se nacházíme v tomto morálním marasmu? Jsem přesvědčen o tom, že jedním aspektem odpovědi je právě skutečnost, že jsme se dosud slušně nevypořádali s naší minulostí. Neschopnost a nechuť naší politické reprezentace řádně se vypořádat s minulostí, ale i přístup velké části naší společnosti k minulosti je přímo schizofrenní. Máme zákon o zločinné komunistické straně a současně je tato strana legální.
Každý z nás by měl v každodenním konání přirozeně odmítat věci nepřijatelné a naopak ukazovat, že si za určitými hodnotami stojí, bez ohledu na to, zda z toho má prospěch nebo ne. Musíme mít odvahu říci i věci, které pro nás momentálně nejsou výhodné nebo příjemné a umět se postavit i za ty, kteří jsou slabí a utlačování. Dokud se nezačneme takto chovat, nebude ve společnosti zřejmý rozdíl mezi dobrem a zlem, věcmi přijatelnými a nepřijatelnými a kvalita našeho společenského soužití se nezvýší.
