Štětina: „Nejhezčí bylo období vodácké“

O krátké návštěvě Jaromíra Štětiny Třebíče jsme psali nedávno. Tento vodák, horolezec, spisovatel, zakladatel českého raftingu, prvosjezdař světových řek, novinář a válečný zpravodaj, spoluzakladatel Nadace Lidových novin a společnosti Člověk v tísni, senátor a kdo ví, co ještě se při své cestě do Žďáru nad Sázavou zastavil v Třebíči, kde byl hostem Přístavu vodních skautů Žlutá ponorka. Prohlédl si židovskou čtvrť, skautskou klubovnu i rodící se vodácké muzeum. Horácké noviny měly zcela mimořádnou možnost k rozhovoru. 

* Začněme od začátku. Jako kluci jsme vás znali jako vodáka a horolezce. Vaše kniha S Matyldou po Indu se pro nás stala symbolem a v tehdejším vodáckém oddíle vedeném Alim Pučalíkem se stala takřka povinnou četbou. Z vodáka, horolezce, cestovatele se po revoluci stal novinář, válečný zpravodaj, šéfredaktor Lidových novin, senátor… Které z těchto období bylo nejzajímavější a které nejtěžší? 

Já vám řeknu, které bylo nejkrásnější. Bylo to vodácké období. A když mluvíte o té knížce S Matyldou po Indu, ono už to bude čtyřicet let, co jsme se plavili napříč Himálajem, já jsem teprve nedávno objevil, proč ta kniha měla tak kolosální úspěch. Vyšla v celkovém nákladu 140 000 ks v několika vydáních za sebou! Nebylo to barvitým popisem proplouvání vodními válci, peřejemi a víry, byla to knížka o svobodě. Příběh o tom, jak se čtyři kluci vyrvali tady z toho všeho, rozhodli se, že tu řeku splují a udělali to. Bezděčně jsme to schovali mezi řádky a lidé to našli. Pro několik generací vodáků se stala bestsellerem. Tím ale nechci zlehčovat jiná období svého života, kterými jsem procházel. Byla asi těžší. Válečného zpravodaje jsem dělal čtrnáct let a prošel jsem více než dvacet válek. Někdy to nebylo dobré pro duši. Válka je veliké svinstvo, takže jsem toho radši nechal. Měl jsem mnoho kamarádů, kteří buď nepřežili, nebo začali pít, nebo se prostě pomátli. Tak jsem šel raději do senátu a tam je to také dobrodružné. 

* Jak a proč jste se válečným zpravodajem stal? Nevěřím tomu, že to bylo z touhy po dobrodružství. 

Ne, žádná touha vidět válku zblízka to nebyla. Na válce není vůbec nic malebného ani povznášejícího. Já jsem se k tomu dostal jako slepý k houslím. V lednu 1990 jsem jako zpravodaj Lidových novin odejel do Moskvy, do tehdejšího rozpadajícího se Sovětského svazu. Zrovna začala válka v Náhorním Karabachu a já tam z titulu svého zaměstnání odejel. To byla má první válka. A když už jsem se to tam naučil, posílali mě do těch dalších a pak mi to už zůstalo. 

* Vraťme se k těm expedicím, to je veselejší. Sledujete současnou expediční činnost českých vodáků a horolezců? 

Čtu časopis Hydro, což je opravdu krásně vyvedený magazín. Tak tam si občas něco přečtu. Ale sledovat už se to dneska nedá, protože je to příliš jednoduché. Pro nás bylo těžší, se na ten Indus dostat, než ho potom splout. Dnes se může kdokoli sebrat a jet kamkoli, takže s výpravami se roztrhl pytel. Sledovat to nedokážu, ale tiše závidím. 

* Vaše cesty, ať již ty expediční nebo později zpravodajské, směřovaly v podstatě všechny na východ. Byla to náhoda? 

Náhoda to nebyla. Ne, že bych si nějak liboval v Orientu nebo ve východní straně, ale některé naše cesty vedly na Sibiř, protože jsme jinam nesměli. Vždycky jsme hrozně toužili jezdit na rakouské řeky nebo hory. Vždyť já jsem začínal jako horolezec v národním mančaftu, kde byli kluci, kteří v roce 1970 zahynuli pod Huascaránem. Hrozně jsem záviděl Radovanu Kuchařovi a Zdeno Zibrínovi, kteří v roce 1961 jako první Čechoslováci zdolali severní stěnu Eigeru. Jako pískaři jsme záviděli lidem, kteří mohli jezdit do Dolomitu. A nikdy se mi nepodařilo se tam dostat. Takže jsem si na stará kolena před čtyřmi nebo pěti lety nadělil dárek. Sebral jsem se, odjel do Dolomit a Tre Cima di Lavaredo – ty tři krásné čimy, na které jsem studoval lezecké cesty celé mládí, jsem si alespoň obešel krásným trekem. Takže moje cesty na Východ byly spíše z nutnosti. V roce 1984 mi vzali pas, protože, jak mi oznámili dopisem, nebylo v zájmu republiky, abych jako nepřátelská osoba byl držitelem československého cestovního pasu. To už mi ale tak nevadilo, protože tehdy se dalo do Sovětského svazu jezdit na občanku. Takže potom jsme udělali několik krásných výprav na Sibiř. 

* Spousta lidí, možná, že většina, vás zná jako prosazovatele zákazu komunistické strany. Škoda, že se to neudělalo hned po listopadu. Je ale možné a nutné to udělat nyní? 

Já bych to upřesnil. Já jsem se nikdy nesnažil o zákaz KSČ, protože podle českého právního řádu zákaz jakékoli politické strany není možný. Ale jestliže politická strana ústavu porušuje a já jsem přesvědčen, že KSČM ji porušuje, může být buďto pozastavena nebo rozpuštěna na základě soudního výroku. A my jsme již v roce 2008 v senátu přijali usnesení, které stále ještě platí. V tomto usnesení horní komora českého parlamentu vyjadřuje podezření, že KSČM je strana protiústavní a že žádá vládu, aby vypracovala správní žalobu a podala ji k nejvyššímu správnímu soudu, který je k tomu příslušný. Ale vláda to neudělala, protože byla slabá. Ale to usnesení stále platí a bylo by dobré ho někdy oprášit. Bohužel při dnešní politické situaci se to těžko povede. Nicméně já jsem přesvědčen, že KSČM je strana extremistická, která porušuje především článek pět Ústavy České republiky, který říká přibližně toto: Součástí našeho politického systému mohou být pouze ty strany a hnutí, které odmítají násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. A KSČM prokazatelně násilí neodmítá, dokonce ho adoruje. Dnes už dokonce přímo vyznává, že násilná revoluční cesta je cesta, kterou mohou dosáhnout svých politických cílů. Přesně v rozporu s ústavou. 

* Říkal jste, že se to mělo udělat již dávno… 

To se samozřejmě mělo udělat. Dokonce ještě v roce 1993 se to mohlo podařit, když byl přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu 198/93 sb. Byla to veliká chyba. Nedlouho před smrtí jsem hovořil s Václavem Havlem a zeptal jsem se ho i na toto. Velice dobře si pamatuji, co mi tenkrát odpověděl: „My jsme si tenkrát mysleli, že se reformují, a oni to neudělali. A existují-li validní právní důvody k tomu, aby byli postaveni před soud, ať se tak stane.“ On mi vlastně tenkrát přiznal chybu, ale nemoc mu již nedovolila, aby ji přiznal veřejně. 

* Jak odhadujete vývoj na Ukrajině a jak se díváte na postoj České republiky a Evropské unie? 

Na Majdanu jsem byl několikrát, naposledy letos v únoru. To, co se nyní na Majdanu v Kyjevě odehrává, to je velká hrdinská epopej ukrajinského národa. Co říká Moskva a federální služba bezpečnosti, že je to nacistický puč, je pustá lež. Pochopil jsem, proč tři měsíce pokojně demonstrovali a proč potom demonstrace přerostla v povstání a revoluci. Ukrajincům ani tak nejde o to, aby byla podepsána asociační dohoda a aby vstoupili do Evropské unie. Ne. Oni nechtějí strčit hlavu znovu do chomoutu nově vznikajícího „Sovětského svazu“, který chystá Vladimír Putin. Jejich historická zkušenost je velmi silná. Téměř každá rodina si pamatuje, že ve dvaatřicátém roce byl uměle vyvolaný hladomor, kde bylo pět – šest milionu mrtvých, pamatují si na gulagy a deportace, takřka úplnou ztrátu národní identity, ztrátu vlastního jazyka… V devadesátých letech jsem jezdil na Ukrajinu a tam i ty cedule s názvy ulic byly v ruštině. Proto tam nechtějí. Vladimír Putin naopak Ukrajinu potřebuje, aby posílil svou moc. Dobře ví, že když se mu nepodaří založit nový nadnárodní celek, který má zatím pracovní název Euroasijský svaz, bude to začátek jeho konce. A konce diktátorů bývají drastické, a to Putin dobře ví. Co se týká postoje Evropské unie, tak její diplomacie v posledních měsících úplně propadla. V podstatě neudělala vůbec nic. A bohužel ani Česká republika nezaujala chlapské stanovisko. Přitom právě my jsme byli během minulého století dvakrát okupováni. Jednou nacistickým Německem, podruhé komunistickým Sovětským svazem. Kdo jiný by měl odvahu projevit? Teď, když se vrátil náš pan ministerský předseda z Bruselu a prohlásil, že žádné sankce podporovat nebude, tak je to politika zbabělá. 

* Jakou úlohu mohou sehrát obyčejní občané? Mohou to nějak ovlivnit? 

Ano. Ovlivnit to můžeme tak, že nebudeme věřit všemu, co se píše. Je potřeba hledat zdroje, používat internet a být velmi nedůvěřiví a nebát se nazývat věci pravými jmény. Znamená to být skeptičtí k tomu, co nám předkládají naše hlavní média. A neztrácet naši historickou paměť. To je to velmi cenné, co máme. A to musíme uplatňovat i v Evropském parlamentu, protože to je něco, co staré země Evropské unie nemají. Kdyby ji totiž měly, nedopadla diplomacie vůči Ukrajině takovým debaklem. Já to znám, protože jsem členem Parlamentního shromáždění OBSE několik let a Španělé, Francouzi a Němci… nemají prostě šajn. Nevědí, o co jde a je jim to třeba neustále připomínat. 

* Jak je možné, že tolik Rusů, jinak třeba docela normálních, Putina obhajuje? 

Myslím si, že přesně vím, odkud vítr vane. Naprostá většina Rusů má hrozně málo věcí, na které by mohla být hrdá. A jedna z věcí, na kterou jsou hrdí všichni, je velikost jejich vlasti. A když jim někdo sáhne na Kavkaz, který považují za zemi Lermontova, Puškina, Tolstého, Gribojedova… tak se naježí. A Putin toho umí dokonale využívat. Říká: „Mí milí ruští spoluobčané, já jsem ta hráz, která zabrání tomu, aby se naše země zmenšovala. A oni mu tam házejí volební lístky. A totéž nyní dělá s Ukrajinou. Myslím si, že Putin již přerostl z autokratického vládce v diktátora a jediné dlouhotrvající řešení je, že se ho Rusové zbaví sami. A já věřím, že ta ukrajinská jiskra jednou přeskočí. Vzdělanost ruského národa rapidně roste. Přichází mladá internetová generace, která je úplně stejná, jako ty děcka u nás. Možná, že v sobě ještě mají tu velkoruskost, ale já jsem přesvědčen, že zde bude fungovat metoda Petra Velikého. Nyní po světě jezdí desetitisíce malých Petrů Velikých, kteří tu všechno vidí. Je to těžká ideologická diverze, kterou tu v Evropě musejí podstoupit, a to vede k tomu, že se mysl normálního ruského člověka změní. Věřím tomu, že se s tím Rusko vypořádá a bude zemí, která je demokratická.