Malá otevřená ekonomika, s přijatelným dluhem veřejných financí, exportně orientovaná na EU a především Německo, hojně využívající prostředky ze strukturálních evropských fondů a stále ještě těžící z komparativní výhody poměrně levné kvalifikované pracovní síly. Taková je výchozí pozice České republiky na začátku roku 2012. Převážnou část exportu ovšem tvoří vývoz kolových vozidel, bankovní sektor ne zcela plní svoji primární funkci, tedy financování ekonomiky, ale žije tak trochu svým vlastním životem. Pražská burza dnes nehraje ani v rámci střední Evropy žádnou významnou roli. Dotace z evropských fondů, které jsou mnohdy užívány na nepodstatné projekty, nevytvářející novou hodnotu, do značné míry deformují trh a vzhledem k podmínce spolufinancování z místních zdrojů často zbytečně odčerpávají finanční prostředky, které by bylo možno vynaložit účelněji. Ostatně tohle často vnímáme i při sestavování rozpočtů městských částí. V současné době ovšem stále ještě převažují pozitiva nad negativy.
Jaké jsou perspektivy konkurenceschopnosti naší republiky , to bylo stěžejním tématem přednášky Františka Laudáta. V první části načrtnul jakýsi fiktivní hospodářský a společenský vývoj příštích desetiletí, nedojde-li v dohledné době k zásadním reformám. Nepříznivý demografický vývoj povede ke stárnutí populace a s odchodem silných populačních ročníků „Husákových dětí“, za které nebude náhrada, pak dokonce hrozí vznik jakési gerontokracie. I vzhledem k nedůsledně provedené penzijní reformě dojde k poklesu životní úrovně většiny obyvatel a velká část politických stran neodolá pokušení podbízet se především právě starším občanům, v nichž bude spatřovat voličskou většinu. Toto ovšem nebude možné bez zvyšování daňové zátěže, jejímž důsledkem pak bude utlumení podnikatelské aktivity, odchod nejen zahraničních investorů, ale navíc i mladých produktivních lidí, ztráta konkurenceschopnosti naší ekonomiky a hospodářský úpadek. Je známým faktem, že žádná ekonomika nikde na světě nezbohatla díky vysokým daním a dotacím veřejného sektoru. Výsledkem tohoto „černého“scénáře je chátrající země, která nebude schopna udržet ani svůj kulturní odkaz.
Jaká je alternativa? V druhé části přednášky zazněly opakovaně termíny jako inovace, inovativní ekonomika, rizikový kapitál či inteligentní neúspěch. A také jména dvou zemí, kde je možno čerpat vzhledem k srovnatelným podmínkám z hlediska velikosti a počtu obyvatel inspiraci: Izrael a Lucembursko. Izraelský „hospodářský zázrak“ popsaný v publikaci Start-Up Nation vychází především z ochoty či dokonce strategie bank i jednotlivých investorů investovat kapitál do rizikových inovativních projektů, především do vyspělých technologií. A je zcela běžné, že pokud podnikatel neuspěje se svým projektem hned napoprvé, i tento pokus je považován za „inteligentní neúspěch“, tedy alespoň za získání určité podnikatelské zkušenosti a nic nebrání tomu, aby investor poskytl takovému podnikateli finanční prostředky na další projekt za srovnatelných podmínek. Tato investiční strategie vede k tomu, že na americkém technologickém burzovním trhu NASDAQ přibývá nesrovnatelně více nových firem z Izraele než z celé EU.Těžit z této strategie navíc mohou i malé začínající firmy. Právě v České republice se malé firmy pohybují buď pouze na domácím teritoriu anebo exportují pouze do států EU.
Co může tedy naše politická reprezentace udělat pro to, aby podobným způsobem začali investoři uvažovat i v rámci České republiky, jak přitáhnout rizikový kapitál a jak vůbec transformovat naši ekonomiku na inovativní, i když nemáme v našich genech chucpe? Tuhle otázku jsme si položili na závěr přednášky i v následné diskuzi. Odpověď je víceméně jasná: vymahatelnost práva, minimalizace prostoru pro korupci, vyšší úroveň vzdělání i výzkumu, fungující kapitálový trh a také taková míra zdanění kapitálových výnosů, která by přilákala investiční fondy, aby si zvolily za svůj domicil Českou republiku. Lucembursku, kde dnes sídlí prakticky většina investičních fondů, přináší tato politika do státního rozpočtu 50 miliard EUR ročně. S Lucemburskem nás pojí dávné historické vazby a v rámci spolupráce je tedy na co navazovat.Tahle země nám už jednou před téměř sedmi sty lety tak trochu „píchla“ v personální nouzi a jeden lucemburský občan se pak významně zasloužil o rozkvět naší české kotliny. Historie se sice často opakuje v cyklech, ale rozhodně bude jistější nečekat a jít téhle vizi o inovaci naší ekonomiky i celé společnosti přes všechna rizika a částečné inteligentní neúspěchy aktivně naproti.
