Vše má svůj počátek, myšlenku, příběh, historii, osobnosti. Evropská unie vznikla jako určitý projekt, který nevycházel z dobyvačných představ jednotlivých vládců, ale jejichž hlavní ideou bylo udržení evropského míru, hospodářské prosperity a co nejklidnějšího vývoje kontinentu.
První „evropské plány“ se objevili ve Francii. Projekt právníka Pierra Duboise, jenž byl rádcem krále Filipa IV., počítal s tím, že bude za výše zmíněným účelem svoláno shromáždění, jehož se zúčastní přední světští i církevní hodnostáři v čele s papežem. Cílem projektu měl být zákaz válek mezi křesťany; řešením případných sporů měly být pověřeny zvláštní tribunály, složené vždy ze tří světských a tří duchovních zástupců svářících se států.
Další projekt „evropského rozměru“ vypracoval po smrti francouzského krále Jindřicha IV. Navarrského, Maximilien de Béthune, vévoda ze Sully. Jeho plán na reorganizaci Evropy počítal se vznikem konfederace patnácti států (šesti dědičných monarchií – Francie, Anglie, Španělska, Dánska, Švédska a Lombardie; šesti volených monarchií – Papežského státu, Svaté říše římské, Uherského, Českého a Polského království a Benátek; tří republik – Švýcarska, Nizozemí, případně Itálie), jejichž zástupci by volili Generální radu a šest Regionálních rad, které by, podle míry závažnosti, řešily různé spory a problémy. Skrytým, leč zjevným cílem Sullyho návrhu bylo omezení moci rakouských a španělských Habsburků; kromě toho vévoda počítal, stejně jako před ním Dubois, s akcí na východě, tentokrát proti osmanským Turkům (Sully v této souvislosti dokonce navrhl velikost vojenských kontingentů jednotlivých států).
Na počátku 17. století zakladatel moderního mezinárodního práva Hugo Grotius navrhl ustavení shromáždění, na němž by spory křesťanských mocností soudili ti účastníci, kteří na nich nejsou zainteresováni, a kteří tak mohou přispět k dohodě za rozumných podmínek. Francouz Emeric Crucé pro změnu na počátku třetího desetiletí téhož století volal po vytvoření shromáždění, jehož by se nejen účastnili všichni světoví vládci, ale které by navíc disponovalo společnými ozbrojenými jednotkami. Na sklonku 17. a na počátku 18. století došlo v dosavadních teoriích k některým změnám. V první řadě se jednalo o to, že úsilí o vytvoření „křesťanské Evropy“, jež měla v představách svých tvůrců mimo jiné čelit „nevěřícím“, nahradila snaha po kulturní jednotě kontinentu.
Projekt Charlese Irenéeho Castela de Saint-Pierre usilující o nastolení trvalého míru v Evropě, který spatřil světlo světa v roce 1713, počítal s podřízením všech vládců „evropskému senátu“, jehož rozhodnutí by byla přijímána dvoutřetinovou většinou; tento senát by disponoval společnou armádou (určenou ke kolektivní obraně členských států) a příspěvky, placenými účastnickými zeměmi. Současně promýšlel uspořádání Evropy i německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz, jenž však ve svých úvahách směřoval spíše ke „středověkému univerzalismu“, když počítal s vytvořením jednotné Evropy pod duchovní svrchovaností papeže a světskou patronací římsko-německého císaře. „Evropská myšlenka“ se rozvíjela i ve druhé polovině 18. století. Zatímco francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau přišel s utopickým návrhem „evropské federace emancipovaných národů“, jeho německý kolega Immanuel Kant vydal v roce 1795 rozpravu K věčnému míru. Kant počítal s vytvořením systému veřejného práva, založeného na občanském principu; jím ustavené principy mezinárodního práva měly fungovat jako reálné záruky mírového soužití jednotlivých států; starý kontinent podle Kanta směřoval k ustavení celoevropské konfederace a posléze ke vzniku Spojených států evropských na federativním základě (členskými státy měly být republiky svobodných občanů; stálé armády měly být odstraněny; v platnost měla vstoupit zásada nezasahování do vnitřních záležitostí členů federace).
Počátek 19. století konzervativní spisovatel René Chateaubriand spatřoval „jedinou smysluplnou budoucnost Evropy v návratu k ancient régime“ a ke „tradiční velmocenské rovnováze sil“, právník Jean Jacques Gondon přemýšlel o vytvoření „evropského systému“ pod patronací silného a spravedlivého vládce či státu, v tomto případě Napoleona, respektive napoleonské Francie. S nejambicióznějším projektem přišel hrabě Claude Henri de Saint-Simon, který v době konání Vídeňského kongresu navrhl zřízení tzv. „Velkého parlamentu“ (o reorganizaci evropského společenství čili o nezbytnosti spojení národů Evropy do jediného politického organismu při zachování nezávislosti každého národa). Tento tříkomorový „Velký parlament“, s jehož ustavením Saint-Simon počítal po nevyhnutelném odstranění absolutismu a po zřízení parlamentů ve všech evropských zemích, měl být „postaven nad všechny národní vlády“, přičemž jeho pravomoci měly být konkrétně vymezeny ve smyslu celoevropských záležitostí. V souvislosti s dnešní Evropskou unií je třeba říci, že jedním z hlavních úkolů „Velkého parlamentu“ mělo být vytvoření kontinentální hospodářské infrastruktury, včetně obchodně-dopravní; konečným cílem Saint-Simonova projektu bylo udržení evropského míru.
Některé principy zůstaly!
zdroj: Dějiny Evropské integrace, M. Kovář a V. Horčička
