S počátkem školního roku představil náměstek primátora JUDr. Blažek výsledky šetření sociálně patologických jevů u pražských školáků. Výsledky jsou alarmující – téměř každý druhý krade, fetuje, opíjí se, chodí za školu a šikanuje. S trochou nadsázky to tak v médiích vyznělo. Na první pohled strašné, ale když se člověk seznámí s metodou vedoucí k zjištěním, tak mne to pro její netransparentnost a metodologické nedostatky poněkud uklidňuje. Ale jen trochu. O to víc mne zneklidňuje bažení po represi, která je ze závěrů cítit. Ta totiž nenabízí zásadní řešení a ve svých dosavadních výsledcích často bývá kontraproduktivní. Naopak mne napadá potřeba preventivně působit proti drahým a přitom diskutabilním výzkumům.
TOP 09 vidí cesty efektivní prevence trochu odlišně. Zcela levnější a určitě efektivnější by byla intenzivní výchova učitelů k vytváření pozitivního prostředí ve škole. Ta je totiž zrcadlem situace ve společnosti. Čím více společenských potřeb dětí a dospělých (učitelé a rodiče) dokáže škola uspokojit, tím více se daří mezi žáky šířit integrativní chování a úspěšnější bývá i proces socializace. Učitel je teoreticky po rodinných příslušnících jedním z prvních příkladů pro děti, které se s jeho chováním identifikují. Chceme-li, aby děti školu vnímaly jako bezpečné místo, měly by nalézat v učitelích podporu při řešení svých problémů. Pokud dítě zažívá strach, napětí z obtížné situace, s níž si neví rady, mělo by mít kde a komu se svěřit. Tak se vytvářejí pocity vzájemné důvěry a respektu.
Problematické přístupy k prevenci
Na všech úrovních prevence se setkáváme s permanentním podceňováním problematiky a to od nejvyšší politické reprezentace přes krajskou až po místní, která je zřizovatelem převážné většiny škol. Je tedy zajímavé, že se prevence dostává do hry těsně před volbami. Nicméně je skutečně zarážející, kolik politiků sází jen na aktivity policie a všechny ostatní nemilitantní metody přehlíží. Takovéto příklady evokují alibismus ze strany některých ředitelů škol, kteří se nechtějí odlišovat od přístupů svých zřizovatelů, zvláště když je to pro ně pohodlnější.
Potřebné pozitivní prostředí ve školách nevybudujeme podezíráním a z něj vyplývající snahou pedagogů po přistižení žáků např. při držení, případně při manipulaci s drogou. Kontraproduktivním je z tohoto titulu preventivní testování na přítomnost drog ve školách a v organismech žáků. Už vůbec není šťastné, když některé školy uzavírají smlouvy s policií či celníky k výcviku psů „čichačů“ a pouští tyto psy do šaten a tříd, aby očuchávali svršky a tašky nic netušících žáků. Někteří ředitelé se pasují do rolí „zdravotnických bratrů“ a nic netušíce o hygienických normách a dalších souvisejících předpisech odebírají žákům moč či sliny. Někde se chlubí tím, že po odchodu dětí ze třídy začínají provádět stěry z lavic, aby zjistili, zda se mezi žáky nevyskytují drogy. Někteří se chlubí, kolik přistižených žáků ze školy již dostali. Takto ale důvěru žáků ve školu vypěstovat nelze. Dosáhneme pouze roztočení kolotoče, který může vyústit až v hromadné tragédie jak o nich, naštěstí, zatím jen čteme. A navíc je toto snažení dle četných zahraničních studií kontraproduktivní.
Potřeba změny
Abychom se dočkali více lepších zpráv ze škol, musíme jim poskytnout podmínky pro vytváření pozitivně laděné atmosféry, která stimuluje k vyšším výkonům, k samostatné práci a větší kreativitě. To platí jak pro děti, tak i pro pedagogy. Dobré klima školy navíc samo o sobě výrazně eliminuje přítomnost doprovodných negativních jevů jako šikana, záškoláctví, hrubé chování ve škole i mimo školu, výrazně menší jsou problémy s nadužíváním návykových látek.
Škola, která klade důraz na zdraví a akceptování dětské individuality, se musí snažit, aby se její filosofie rozšířila i mimo ni, do rodin žáků a dál, pokud možno i do místní komunity. K tomu je možné volit různé formy dialogu mezi pedagogy a žáky, mezi pedagogy a rodiči a citlivé ovlivňování komunikace mezi rodiči a dětmi. Ideální pro takové ovlivňování jsou školy, které jsou místní komunitě otevřeny po celý den a stávají se jakýmsi kulturním a také společenským centrem v obci.
Řada učitelů si stěžuje na špatnou komunikaci ve škole a také mimo školu s rodiči. Je zajímavé, že rodiče poukazují na stejný problém. Důsledky zaznamenáváme dnes a denně. Nedostatečná komunikace vede k nedorozuměním, frustracím a konfliktům. Tedy pokud chceme vytvářet pozitivní prostředí ve škole a jím pozitivně ladit děti i rodiče, musíme se v pozicích učitelů, školních metodiků prevence, školních psychologů či školních speciálních pedagogů na vylepšování komunikace a tím i atmosféry důsledně zaměřit. Zde se otevírá cesta pro významnější vstup psychologů a speciálních pedagogů do škol a jejich pomoc dětem a pracovníkům školy. Dobrá komunikace dokáže rychle a účinně řešit problematické chování nebo potíže vyplývající ze školní neúspěšnosti a zároveň téměř zadarmo vylepšuje pozici učitele v očích rodičů.
Chceme-li, aby škola na dítě efektivně působila, musí se v ní cítit bezpečně. Proto je tak důležité budování důvěryhodnosti školy a poskytování podpory potřebným žákům. Žáci musí cítit, že k nim škola přistupuje bez předsudků a s úctou k tomu, co se jim podařilo. Je jim třeba permanentně dávat najevo, že je učitel akceptuje, byť může mít výhrady k některým jejich projevům. V literatuře se říká, že studenti s vnějším pozitivním hodnocením jsou schopni chápat sami sebe také pozitivně. Taková podpora osobnost žáka posiluje a umožňuje mu získat sebedůvěru, pocit úspěšnosti (samozřejmě v rámci reálných možností). Tímto je v nich pěstováno pozitivní chápání sebe sama a dokáží odolávat tlakům svých vrstevníků a dokáží také lépa regulérně odolávat různým krátkodobě atraktivním nabídkám.
Naplňováním takovýchto zásad učiníme první kroky k tomu, aby ze školy začaly mizet rizikové formy v chování žáků, ale v neposlední řadě i negativní jevy v jednání pedagogů.
Jsem rád, že se potřeba efektivní prevence objevuje i ve volebním programu pražské TOP 09. Protože pokud chceme měnit klima ve společnosti, musíme začít již u školní populace, i když jde o běh na dlouhou trať.
