Před 135 lety vyšlo první vydání Broučků Jana Karafiáta. Po téměř padesáti letech od vydání se Jan Herben probíral knižní produkcí evangelického knihkupectví Františka Bašteckého. Mezi mnoha jinými knihami si vybral i zapomenutý knižní „ležák“ – Karafiátovy Broučky. Útlá kniha nevalné grafické úpravy, ani autor ani obsah nebyly uvedeny. Po přečtení nastal šok, jak Herben vzpomíná. A byl to právě on, kdo vdechnul dílku druhý život. Broučky byl tak unešen, že se bál recenzi napsat a obrátil se na skeptického Gustava Jaroše. Ten Erbenovo nadšení překonal, recenze vyšla v Času a Broučci ožili. Neprodané výtisky zmizely z předvánočních pultů roku 1893 a následovala další vydání.
Naší společností hýbe krize hodnot. Krize elementárních hodnot. Tak dlouho jsme se tvářili moderně, až jsme zapomněli na kořeny, na kterých jsme naši kulturní a společenskou identitu vystavěli. Jak může žít strom, kterému odumírají kořeny? Jak může existovat společnost, která popírá svoje elementární hodnoty, na kterých je postavena? Jak může být stabilní dům bez základů? V lůně evangelické komunity Karafiát nadefinoval řadu hodnot, které srozumitelným způsobem přiblížil dětem. Neznám jiné dílo, které by citlivěji sbližovalo děti s přírodou, které by vychovávalo k soucitu s živými tvory . Při pohledu na současné chování řady lidí k němým tvářím je jasné, že Broučky nečetli.
Karafiát dětem zprostředkoval svět dospělých naprosto geniálním způsobem. Dílko není prosté citů, tolerance, emocí. Karafiáta ale nezastavily ani základní témata –zrození, smrt, láska, víra v Boha. V Brouččích Karafiát dětem zprostředkoval smrt, aniž by je vystrašil, jak napsal Jan Skácel v roce 1967.
Jak Karafiát formoval dětskou dušičku? No posuďte sami –
Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože,
a pěkně tě prosíme,
dejž ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
Málokterá kniha pro děti naplňuje požadavek Josefa Václava Sládka : „Mluvte krásou, poezií a pravdou“.
Prakticky každé zásadové dílo v našem národě musí podstupovat test poplatnosti doby. Nejinak tomu bylo i u Karafiátových broučků. Veřejnost jen málo ví o názorových střetech autora s Masarykem v náboženských otázkách, vydání Broučků v jednotlivých érách naší historie byla umělecky poplatná době vydání. V dlouhé historii lze nalézt podoby téměř morbidní, podoby cenzurované a přepisované, podoby realistické i originální.
V obchodech se začínají rozsvěcet první vánoční svíčky a reklamy lákají k nákupu drahých dárků. Na české dveře klepe v krátké době již druhá ekonomická krize. Přichází zvenčí a málokdo je schopen odhadnout její hloubku. Je namístě být s výdaji opatrný. Paradoxně může finanční opatrnost vést rodiče k hlubší úvaze, jaký dárek svým dětem koupit. Chcete-li udělat něco pro jejich duši, vztah k přírodě, dětským jazykem jim sdělit základní axiomy života, kupte jim Broučky. Pro své pokračovatele uděláte rozhodně lépe, než když je obdaříte počítačovými střílečkami, agresivními rádoby moderními mordy, falešnými hrdiny či astronomickými sci-fi nesmysly.
S využitím publikace Věry Brožové
„Karafiátovi Broučci v české kultuře“
P.S.
…Jenom ještě pozvali všecky ty Broučky z roždí. A oni přišli a sedli si kolem kamen a jedli a pili a povídali si. Ale ten starý brouček z roždí prorokoval, že bude zlá zima , že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi hrozně málo dříví. „I my ho máme hromadu,“ povídala maminka. „Od loňska nám ho hromadu zbylo, a letos jsme dělali celé léto dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát“. A tatínek , že ano, a broučci všichni, že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě udělal hezký den, nosili broučci tam pod dub hodně dříví. Hodně jim ho zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko uvnitř i zevnitř mechem ucpali – už to měli –ještě se pomodlili : (…). Pac a pusu, a už leželi, a už spali, a spali a spali.
Jan Karafiát 1876
