Vážené dámy a pánové,
často si pokládám otázku, proč komunistická moc sáhla k takovému zločinu, že popravila ženu. Při hlubším pohledu na předválečnou generaci naší země a snaze komunistické moci zastrašit všechny skupiny společnosti, včetně členů vlastní strany, se jisté vysvětlení nabízí. Už německá okupační moc došla k závěru, že české ženy jsou velmi statečné, často jejich odpor proti teroru byl velmi tvrdohlavý. Čím více se komunističtí mučitelé potkávali s odvahou a ctí Milady Horákové, tím více narůstala jejich zloba a nenávist. Dokonce do té míry, že i popravu vykonali tím nejtrýznivějším způsobem. O Miladě Horákové toho dnes víme velmi mnoho a zbývají pouze poslední záhady do celého obrazu. Oč více víme o jejím životě a smrti, o to méně jsme schopni a někteří i ochotni zabývat se jejím odkazem.
Dnešní doba je charakteristická velkým osobním individualismem. Ten však ve svém liberálním rámci může být dlouhodobě udržitelný pouze v případě, že bude individualismem ostražitosti a prevence. Jakou ostražitost a prevenci v duchu postojů Milady Horákové dnes stavíme? Žijeme v éře relativizace čehokoli, pravdu nevyjímaje. V naší společnosti narůstá počet těch, kteří bagatelizují politicky motivované násilí a nad oběti rudého teroru staví údajnou stabilitu a ekonomické jistoty minulého režimu. Bohužel, nemalé části našich spoluobčanů to nevadí. Je smutné, že naše země si už v minulém století touto zkušeností prošla. Milada Horáková trpěla před branami smrti, zatímco velká část národa si bez uzardění nechala nasadit kolektivní rituální pouta, v nichž dokonce popravu vzdělané ženy schvalovala. Omluvou pro nikoho z nich není ani to, že při předstíraném kolektivním štěstí měli někteří smutné oči. Následující desetiletí jasně prokázaly, že nelze budovat prosperitu a současně arestovat, mučit a popravovat.
Snahy o jednoduchá řešení, silové sociální inženýrství a snaha vychovat lepšího člověka začíná často násilím na těch, kteří odmítají laciné a údajně zaručené recepty na štěstí. Někdy tyto experimenty končí opět jen násilím, málokomu se poštěstí jako nám, že spíše velkým happeningem. V postmoderní společnosti nebude svoboda jakýmsi bonusem navíc, ale životní nutností. Svoboda však nebude sloužit ani tolik k převýchově jedinců, ale spíše k omezování a eliminaci excesů, kterých bohužel nebude málo. V tomto ohledu filosofové postmoderní společnosti přicházejí na něco, co Milada Horáková dávno věděla. Hluboce se skláním před statečnou ženou , kterých se v české historii příliš neobjevuje.
František Laudát, předseda klubu poslanců TOP 09
