Hrubý domácí produkt za červenec až září meziročně klesl o 1.5%. Proti 2. čtvrtletí klesl o 0.3%. Tento odhad ve čtvrtek zveřejnil ČSÚ. Média okamžitě začala mluvit o hluboké krizi. Ekonomičtí analytici, kteří se málokdy trefili se svými prognózami, okamžitě nasedali do svých drahých aut, aby je v médiích někdo nepředběhl. Bohužel, velká část společnosti dnes skutečně věří, že můžeme dramaticky růst uprostřed dluhové krize zemí Evropské unie, kam míří drtivá část našeho exportu. Bohužel, většina společnosti věří, že růst ekonomiky je v rukách vlády. Bohužel, většina společnosti věří, že další zadlužení veřejných rozpočtů vyřeší aktuální nerůst českého HDP. Pregnantně poslední axiom definoval v ČT profesor Moos větou, že k růstu se neproškrtáme.. Řeč se v jeho případě týkala výstavby dopravní infrastruktury. K čemu nás ČSSD, část ekonomů, většina odborářů a dalších „odborníků“ nabádá a jaké jsou konce jejich léku?
Plýtvání veřejnými penězi, masivní dotace ze strukturálních fondů Evropské unie spolu s jejich kofinancováním z domácího rozpočtu, byly hybnou silou růstu řecké ekonomiky už od jeho vstupu do EU. Profesor aténské Vysoké školy ekonomické George Alogoskoufis již v roce 1995 napsal, že objem dotací v řecké ekonomice dosáhl v roce 1985 výše 24% HDP. Dotace nebyly řádně užity a pečlivě sledovány. Tyto dotační transfery vyústily v investiční projekty s nízkou, či dokonce zápornou společenskou produktivitou. Jejich vliv na hospodářský růst byl krátkodobý a minimální. Profesor dále uváděl, že na mikroekonomické úrovni došlo k deformacím – dotace nezískávaly nejlepší projekty, ale žadatelé s nejlepšími konexemi. Stále platí holá a nepříjemná pravda, že žádný stát trvale nevybudoval svoji prosperitu díky dotacím. Ty v řadě případů jen prodlužují životnost neefektivních ekonomických aktivit a blokují nástup konkurenceschopných oborů. Přizpůsobování rozpočtové politiky a mezd pod zdáním dotované prosperity se nekoná. Místo toho politické garnitury opakovaně navyšovaly práva zaměstnanců, zabetonovávaly zákoník práce, neefektivní byrokracií vytvářely umělou zaměstnanost a potlačovaly produktivní části ekonomiky.
Důsledkem skutečnosti, že se populistické vlády ani nesnažily proškrtat k malému, ale efektivnímu státu, je hrozivá nezaměstnanost, ještě hrozivější nezaměstnanost mladých lidí, růst extremismu, naprostá ztráta perspetivy celé generace populace. K tomu přidejme hluboké hospodářské propady a poklesy životní úrovně , ohrožení elementární jistoty penzistů a nedostatek financí v resortech zdravotnictví a školství. Operace typu kvantitativního uvolňování , jednosměrných záchranných dotací a eurovalů při svém nevstřebání reálnou ekonomikou hrozí výbuchem s těžko předvídatelným průběhem a následky. O klíčových rozhodnutích země se už rozhoduje jinde, země ztrácí svoji suverenitu. Bez ozbrojeného konfliktu, zdánlivě neviditelně. Ekonomická „okupace“ však může být ve svých důsledcích sžíravější, než „umírněná“ okupace vojenská. Jak svobodný byl v sedmdesátých letech minulého století africký rolník s denní produkcí jednoho dolaru na hlavu a závazkem splácet rozkradené miliardy z dotací Světové banky a všemožných pseudorozvojových projektů?
Ale vraťme se k jednomu hmatatelnému důkazu , k čemu vedou masivní dotace. Za vlády Mirka Topolánka směřovaly do výstavby dopravní infrastruktury stovky miliard korun. Máte pocit, že všechny byly vynaloženy efektivně, že zásadně změnily dopravní sítě v naší zemi, že nevytvořily bizardní korupční prostředí, že uměle nenavýšily ceny stavebních prací, že nevedly k úpadku dopravního stavitelství a zmrazení jeho inovačních procesů? Já tedy rozhodně ne!
Na rozdíl od části českých politiků, „odborníků“, odborářů a lobbyistů, většina našich občanů je zodpovědná a šetří. Sice to trochu ekonomický růst snižuje, ale výrazně to snižuje rizika rozsáhlých sociálně – ekonomických kolapsů.
