Není velkým překvapením, že český ekonomický motor ztrácí dech. Naše proexportně orientované hospodářství s až nezdravě rozsáhlou vazbou na země Evropské unie doplácí na dluhovou krizi eurozóny. Pohled na vývoj sousední německé ekonomiky na přelomu roku dával tušit, že ani tahle krize nás nemine. Debata byla vedena pouze o tom, jak hluboký pokles bude a zda se dostaví recese.
V inovačně orientované ekonomice je hospodářský propad stimulem pro realizaci nových nápadů, hledání nových cest, nových trhů. Proto se inovativní ekonomiky podstatně rychleji z deprese zotavují. Krize v takovém prostředí není katastrofou, ale výzvou. Konec krize eurozóny je v nedohlednu. Stagnace evropských ekonomik může trvat řadu let. Pesimisté dokonce hovoří o ztracené dekádě. Ekonomické analýzy minulých dvou staletí ukázaly, že ekonomiky zhruba třetiny zemí světa v rámci periodických cyklů rostly. Ale jen asi 10 procenty zaznamenaly kvalitativní skok, který přinesl jeho obyvatelům změnu kvality života. Takové skoky (start – up) zaznamenaly v jistých historických dobách například Velká Británie, Spojené státy, země dnešního Beneluxu či Japonsko.
Naše země se s pohodlím cyklického růstu musí rozloučit. Česká populace stárne, nerostným bohatstvím také neoplýváme a z vnějšku importovaná prosperita nepřipadá v úvahu. Evropská unie si nebude moci dovolit dotace českých golfových hřišť či bezcenné tlachání „vzdělávacích“ agentur přisátých na tzv. „měkké projekty“.
Jestli se naše země nechce odsoudit k postupnému úpadku, musí vsadit na inovačně orientovanou ekonomiku. Předem upozorňuji, že to bude bolet. Bude to bolet v rovině ekonomické, bude to vyvolávat kontraverze v rovině etické či kulturní. České společnosti nezbude než přijmout tezi, že v žádné zemi na světě prosperitu nevybudoval veřejný sektor. Pokud ve světě někde funguje efektivně, i tam vznikl jako nadstavba nad hodnotami generovanými privátem. Česká společnost bude muset akceptovat toleranci neúspěchu. V inovačně orientované společnosti je hodně živo. Nápady se rodí, žijí či živoří, anebo velice často pokusy o jejich aplikace krachují. Po tunelářských privatizacích devadesátých let a vysávání veřejných financí v uplynulé dekádě to bude v naší společnosti jen obtížně přijatelné. Příkladem víry v sílu hledání nám může být Izrael. Pokud hledáte kapitál pro realizaci svého nápadu, máte asi desetiprocentní šanci na jeho získání. Pokud uspějete a hledáte kapitál pro svůj nový pokus, máte asi 20 procent naději. Pokud se váš předchozí pokus nepovede, máte šanci na získání kapitálu prakticky stejnou, jako v předchozím případě. Říká se tomu inteligentní selhání, nebo konstruktivní neúspěch.
Českou společnost to bude bolet. Musí se smířit s tím, že zdravá dravost a zpochybňování daností není nectnost, ale klad. Bude to bolet, protože v inovativních projektech není místa pro turbostudenty, lidi bez schopnosti kreativních nápadů a mluvky. Bude to bolet české vědce, protože výzkumy do šuplíku nikdo nebude platit. Bude to bolet české bankovní instituce, protože doba slastného nákupu bezpečných státních dluhopisů a dorovnávání tučných zisků z bankovních poplatků skončí.
Anebo to nebude bolet. Nemusíme vůbec nic. Ale potom to bude bolet naše následovníky o to víc. Než však k tomuto poznání naše společnost dojde, téměř jistě nejméně jednou vsadí na rudooranžové mámení sociálního ráje z kapes horních deseti tisíc.
