Počátkem července loňského roku navštívila delegace Rozpočtového výboru Sněmovny Španělsko. Tématem cesty byla samozřejmě i dluhová krize eurozóny, veřejný dluh a jeho stabilizace. Již tehdy mě zaujal klid, s jakým tehdy ještě vládnoucí socialisté k problémům přistupovali. Převážně mladí lidé již ani z náměstí neodcházeli, některá se změnila ve stanové tábory a hlasité protesty byly na denním pořádku. Ostatně mladí neměli kam spěchat. Již tehdy jejich počet po škole bez práce atakoval 45% hranici. Španělští politici bagatelizovali situaci, spoléhali na pomoc EU, problémy chtěli řešit zejména vlastní spotřebou. Energii a odvahu k radikálním změnám byste u nich hledali marně.
Letošní lednová statistika vystavila nejen Španělsku, ale celé EU nelichotivý účet. Bez práce je v eurozóně 10.7 % lidí, což je zřejmě historický rekord. EU jako celek je na tom líp jen o pověstnou píď – 10.1 %. Španělé se od loňské letní nezaměstnanosti 20% vyšplhali na téměř 25%. Přitom situace je ve skutečnosti mnohem horší. Velká část populace má jen příležitostnou práci a ve statistikách není vedena. Pokud někdo prosazuje rigidní, ochranářský zákoník práce ve prospěch zaměstnanců, měl by čísla brát vážně. V lednu marně shánělo ve Španělsku práci 49.9% lidí mladších 25 let. V Řecku je to podobné. Zbavit se ve Španělsku nepotřebného zaměstnance je ekonomicky téměř nemožné. Tamní zákony a kolektivní smlouvy trh práce dokonale paralyzují. A je logické, že nejhůř dopadnou mladí lidé, kteří hledají své první místo. A naši odboráři a levicoví politici by měli přemýšlet i dále. Co bude s mladými, kteří budou živořit na ulici? Co je horší, být nezaměstnaný po škole, nebo před penzí? Dostalo se mladým vzdělání proto, aby ho prošustrovali ve stanech na náměstích? Kam asi půjdou mladé elity země? Co udělá generace „ani ani“ (ani nestudují, ani nepracují)? Evropě hrozí průšvih netušených rozměrů.
Ve světle zatím problémové sanace řeckého zadlužení se nabízí otázka, jak bude zejména Německo schopné udržet nad vodou předlužené jižní křídlo eurozóny? Není až tak hrozné, že Evropa prochází krizí. Alarmující je, že evropské politické špičky nenabízejí udržitelné řešení krize. Nebo nabízet nechtějí. Recepty na ozdravění evropských ekonomik existují. Po desítkách let populismu a nezodpovědnosti se nikomu nechce s pravdou ven. Pravdomluvný politik je pravděpodobně nevolitelný. Uznejte sami. Pro dynamickou ekonomiku třetího tisíciletí je třeba, aby si většina společnosti uvědomila že:
- prosperitu v žádné zemi na světě nevybudoval veřejný sektor. Ten vznikl až na
základech hodnot vytvořených soukromým podnikáním,
- pro konkurenceschopnou ekonomiku je třeba pružné pracovní právo, aby mohlo docházet k volnému pohybu pracovních sil,
- v moderní ekonomice je třeba společenské tolerance podnikatelského neúspěchu ( v Izraeli nazývané konstruktivní neúspěch, nebo inteligentní selhání),
- ve společnosti je třeba „tolerovat“ zdravou míru zpochybňování daností, hraničící s drzostí, či chcete-li s tvrdou asertivitou,
- omezováním různých emisí veřejných dluhopisů je třeba donutit bankovní ústavy k investicím do produktivní, skutečné ekonomiky,¨
- je třeba vzbudit zájem mladých lidí o přírodní vědy. Ty budou rozhodující pro ekonomiku třetího tisíciletí,
- je třeba najít politické a společenské recepty na to, jak alespoń zastavit vzrůstající roli státu v ekonomice. Již současný stav je jen těžko udržitelný.
A tak bychom mohli pokračovat. Je na vaší úvaze, jak moc se k nutnosti skutečných změn staví EU, jak naše vláda, jak naše opozice.
