Nemine týden, aby se v médiích neobjevila zpráva týkající se korupce. Téma, o němž se velmi často diskutuje na rozličných úrovních, se stává hlavním předmětem voleb všech politických stran. Zatím se však málo politiků zamýšlí nad tím, proč vlastně korupce vzniká, protože teprve poté lze najít řešení.
Pro úplné pochopení vzniku korupčního prostředí, je nutné rozumět celkové efektivitě státní správy a motivacím vedoucími k řádnému a transparentnímu vynakládání finančních prostředků. Podle ekonomické teorie Miltona Friedmana lze způsoby hospodaření s penězi rozdělit do čtyř kvadrantů.
V tom prvním se pohybují lidé, kteří využívají vlastní zdroje ve svůj vlastní prospěch. Jednoduše řečeno – utrácejí své peníze pro sebe a snaží se proto o maximální efektivitu.
Ve druhém kvadrantu se pohybují lidé, kteří sice také utrácejí vlastní finance, ale užitek z jejich investice bude mít někdo jiný. Ideálním příkladem je koupě dárku blízké osobě. Známe sice její potřeby a přání, snažíme se do nich trefit a současně být hospodární, ale zároveň neznáme preference příjemce. Výsledkem je, že koupíme hezký dárek, ale netrefíme například barvu. Z ekonomického hlediska by bylo mnohem efektivnější, kdybychom dotyčné osobě dali peníze. Obdarovaný by totiž zcela jistě dokázal při vynaložení stejného množství peněz zvýšit svůj „užitek“.
Do třetího kvadrantu spadají případy, kdy kupujeme sami pro sebe, ovšem za cizí peníze, například služební vůz. Za firemní peníze si také kolikrát dáme lepší oběd, i když „za své“ bychom si dali něco levnějšího. V tomto případě sice známe preference, ale nevztahujeme je ke zdrojům, takže jsme nešetrní.
Do čtvrtého kvadrantu pak patří případy, kdy utrácíme cizí peníze pro cizí lidi, což je příklad státní správy. Ne náhodou dosahuje tento kvadrant nejnižší efektivity při nakládání s finančními prostředky. Přitahuje totiž všechny Jánošíky a jiné lidi, kteří by rádi přerozdělovali. Vzniká tak nová třída: byrokracie – novodobí Jánošíci, Robini Hoodové a jim podobní loupežníci se srdcem na tom správném místě. Často též zastupují zájmy jedné zájmové skupiny proti ostatním nekoordinovaným účastníkům tržních procesů a v nejhorším případě uplatňují tzv. rent seeking – tedy teorii dobývání renty. Navzdory snahám o zefektivnění této skupiny nemůže být čtvrtý kvadrant nikdy stejně efektivní jako kvadranty ostatní.
Nejenom proto, že když se to s tou solidaritou, kterou tímto ale nekritizuji, přežene, tak se vytrácí motivace – chudých pracovat, protože vždy přece o ně bude postaráno a bohatých podnikat a vytvářet zisky, protože se jim to stejně nevyplatí, když jim to Jánošík sebere. Je třeba najít vždy rozumný kompromis, aby se nestalo že vymřou všichni podnikatelé a nezbude již nikdo jiný, než státní Jánošík, kdo by se o všechny ostatní staral. S ohledem na situaci ve Švédsku a aktuální situaci v Řecku by se dal tento novodobý trend Jánošíkovatění a populismu s nadsázkou nazvat jako vylepšený Švédsko-Řecký model. Výsledkem snad nebude 50 % občanů závislých na sociálních dávkách a zbylých 50 % občanů zaměstnaných ve státní správě.
Při úvahách o efektivitě státní správy můžeme využít i další srovnání. Každý úředník na úřadě potřebuje ke své činnosti kancelář, teplo, světlo, počítač, software a řadu dalších věcí, které stojí spoustu peněz. Podle mého názoru by činnost zhruba deseti úředníků, z nichž vedoucí má plat 30 tisíc a ostatní v průměru 15 tisíc korun, stejně dobře zvládli dva dobře placení manažeři s platem 40 tisíc korun a dvěma asistenty, jejichž mzda je 30 tisíc korun. Úspora by byla nemalá, navíc by nebylo zapotřebí tak velkých budov pro úředníky, množství počítačů, ale i tepla a světla. Také by se výrazně snížily například i účty za telefony.
Podobným vývojem prošel například zprivatizovaný Český Telecom. Razantně snížil počet svých pracovníků a tím i režijní náklady, a začal využívat externích služeb profesionálních firem. Výsledek? Produktivita práce se sleduje, transakční (režijní) náklady se snižují. Tedy přesný opak fungování státní správy, kde nikoho nezajímá, jaká je produktivita, co se dělá, proč se to dělá a s jakou efektivitou (výjimkou je například Nový Zéland, který prakticky celou státní správu zprivatizoval a na všechny potřebné služby si najímá soukromé společnosti). Zaměstnat „pár přátel“ je maličkost, však „ono se to ztratí“. Politici přijímají zákony, aniž by byla provedena ekonomická analýza toho, co daný zákon přinese, kolik to bude stát a kdo to zaplatí.
Při současné efektivitě systému státní správy se tak nelze divit, že v této oblasti bují korupce. V dnešní společnosti patří více méně k tradici vyřizovat občanské záležitosti zákulisní cestou. Mimo pořadí, mimo pracovní dobu, prostřednictvím známých. To vše jsou faktory, které silně podporují korupci. Přestože se o korupci v poslední době hodně mluví, zůstává stále ve větší míře latentní a lze ji spíše označit za „veřejné tajemství“, než ji brát jako prokazatelný fakt. Obvykle schází hmatatelné „důkazy“ a bez důkazů je jakákoliv korupce jen domněnkou, nepodloženým, byť veřejně známým faktem, na kterém ale nelze stavět prevenci a už vůbec ne represi. Korupční transakce obvykle probíhají utajeně, nedají se zdokumentovat klasickými metodami, nedají se ani zkoumat metodami založenými na přímém pozorování objektu.
Korupci můžeme definovat jako „neformální vztah dvou subjektů jednajících v rozporu s dobrými mravy spočívající v nabídce, příslibu, realizování výhody v něčí prospěch nebo akceptování takového požadavku za vyžádanou, nabídnutou nebo slíbenou, odměnu“.
Forma úplatku může být různá, nejčastěji jde o finanční výhody, ale mohou to být i různé formy protislužeb, poskytování významných informací, výhodné koupě předmětů, poskytnutí bytu nebo jiné výhody. K nejzávažnějším případům korupce patří různé protislužby, jako poskytnutí výhodných zakázek, jmenování do různých veřejných nebo vedoucích funkcí a další. Podle oblastí, do které korupce spadá, rozlišujeme například korupci individuální, korupci zasahující do politiky, veřejného sektoru, soukromého sektoru nebo do státní správy. Pro oblast veřejné správy je typická korupce spojená se zneužíváním pravomocí a postavení veřejných činitelů. Jde zpravidla o zneužívání veřejných funkcí jednak při obstarávání věcí obecného nebo soukromého zájmu občanů, ve zvýhodňování určitých podnikatelských aktivit, o zneužívání a „prodávání“ informací získaných z titulu veřejného činitele a podobně.
Řešením je snížení prostředků, které se vydávají přes státní rozpočet, méně státních zakázek a důsledná kontrola.
V Praze dne 25. 5. 2010
