Zrod World Wide Webu v roce 1989, podpořený bouřlivým rozvojem dalších technologií na sklonku minulého století, ukončil průmyslový věk. Aniž si to kdo uvědomil, věk informací nastoupil s takovou razancí, že světové společenství se jen obtížně vyrovnává s řadou atributů přechodného období. To je charakterizováno velkými přesuny bohatství, velkými propady příslušníků střední třídy mezi chudé, úpadkem či zánikem některých tradičních průmyslových odvětví, zánikem či transformací některých tradičních konzervativních hodnotových a ekonomických schémat chování jedinců i společností. Ať se to komu líbí či nikoli, globalizace je stále více hybatelem našich osudů. Každý den desítky miliónů lidí uskuteční stovky miliard operací, kterými pro sebe hledají nejvýhodnější řešení. Ekonomiky rozvinutých zemí se dramaticky zadlužují ve snaze udržet rozsáhlé sociální systémy.
Pokud budeme hodnotit českou společnost prizmatem výzev třetího tisíciletí, závěry budou hodně alarmující. Česká společnost preferuje modely chování, které fungovaly v minulosti. Lidé jsou stále přesvědčeni, že jim vláda poskytne jistotu a postará se o jejich potřeby. Někde tady hledejme až úpornou snahu voličů sázet na nové tváře v politice a odvracet se od etablovaných politických subjektů. Ve společnosti naší doby je však sázka na populisty nabízené jistoty ve skutečnosti nejriskantnějším rozhodnutím. Denně slyšíme, že lidé musejí mít jistotu. Jistotu zaměstnání, jistotu bezplatné lékařské péče, jistotu bezplatného vzdělání, jistotu vysoké penze… Jistota je však v protikladu ke svobodě. Čím více požadujete jistoty, tím méně se vám dostává svobody. V limitním případě vlastně nejvíce jistoty mají vězni, pokud se zrovna nerozhoduje o jejich popravě. Výsledkem je stále se rozrůstající skupina lidí, kteří jsou sužováni bezcílností a tichým zoufalstvím. V naší společnosti vzrůstá počet frustrovaných lidí s mentalitou obětí. Jednou poskytnuté dávky z veřejných prostředků považují následně za nezpochybnitelný nárok. Namísto toho, abychom předvídali a stáli v čele trendů, naivně reagujeme na včerejší události. Levicoví politici stále dokola opakují totéž v bláhové naději, že se dostaví jiný výsledek. Pro prosazení svých naivních představ se nerozpakují relativizovat základní lidské svobody, porušovat základní zákony, kterými se řídí prosperita. Ve jménu falešné sociální rovnosti se filosofie ždímání bohatých už jen málokomu jeví jako nemravná a hlavně nebezpečná. Skutečnost je taková, že oběťmi této politiky jsou lidé na společenském žebříčku na nejnižších úrovních. Jsou jako první propouštěni, jsou odmítáni, pokud shánějí práci a jejich prostředky na nový společenský a ekonomický restart jsou minimální, či dokonce nulové. Pokud počet lidí v této bezvýchodné situaci dosáhne jistého kritického množství, je jen otázkou času, než upnou svoji naději na autoritativní režim.
Pokud bojujete za budoucnost, žijete v ní již dnes (Ayn Randová – Romantic Manifesto).
Dramatický nástup nových technologií působí trhliny v klasické ekonomice i společenských danostech přežívajících z éry průmyslového věku. Každý vědec z fyziky, biologie, chemie… vám řekne, že jsme na prahu, na samém začátku. To nutně znamená, že destrukce klasické ekonomiky bude pokračovat. Vezměme si například prožitek mojí generace. Za moderní zdroj informací jsme považovali televizi, následně přišel internet. O jeho masivní rozšíření se postaraly ovladače jako AOL, Google, Yahoo ( a u nás i Seznam). Následovala generace sociálních sítí Facebook či My Space. Aktuální překotné firemní akvizice ukazují na to, že na dveře pokroku klepe další, tentokrát interaktivní mobilní aplikace. Do této posledně zmiňované generace patří i tzv. kloudy. Ano, je to ona platforma, na níž byla budována politickými diletanty zrušená S karta. A na dohled je další technologický skok. Nepůjde o nic menšího, než o procesní aplikace. A spíš pragmatik než futurolog vám už může jako realitu než sci-fi vyprávět o našem životě ve virtualitě.
Proč o tom mluvím? Měli bychom naše nástupce rychle připravovat na jiný svět. Zatím se propadáme, schématy řešení v politice žijeme v minulosti a tím ohrožujeme naši budoucnost. Dnes se zabýváme našim vztahem k Evropské unii. Žít ve větším celku s demokratickým uspořádáním je pro nás existenční otázkou. Kritikům členství v EU snad ani nedochází, že v dnešním světě máme fakticky rozlohu a počet obyvatel městského státu. Lidstvo začíná zvládat technologie, na které ekonomicky dosáhnou pouze velké země, nebo obdobně uspořádané celky. Mluvím například o kosmickém výzkumu. Osamoceně naše země nemá ani teoretickou šanci se na těchto výzvách podílet. A proč by nás jako cizího partnera do těchto projektů někdo bral? Jak bychom s velikostí naší ekonomiky mohli zajistit naší zemi vojenskou obranu? Výše jsem však chtěl ukázat, že našim následníkům bude malá i Evropa. Proto bychom měli stát i u dalších integrujících aktivit, které našim lidem umožní přístup k ještě větším trhům, k ještě většímu sdílení pokroku.
Alarmující propad vzdělanosti české populace, snaha o renesanci neperspektivních ekonomických modelů fungování společnosti a další kritické faktory ukazují, že naše společnost na prostředí globalizace není připravena a je tím vystavena obrovskému riziku nevratného úpadku. Naší ambicí musí být na toto téma zahájit celospolečenskou diskuzi a nabízet řešení, která budou nadějí pro naše nástupce.
