Inkluze pomůže jen některým

České školství v posledních letech prochází neustálými turbulencemi. Ministři se od roku 2006 střídají téměř v ročních intervalech a zásobují ministerstvo různými představami, které jim mnohdy nakukají do hlav lidé vydávající se za odborníky, ale často po většině motivovaní možností přiživit se na výdajích ze státního rozpočtu. Ať již to byl tzv. internet do škol, který pomohl jenom někde a především někomu na úkor školních metodiků prevence, pro které jsme na přelomu tisíciletí prostředky původně připravili, první rámcový vzdělávací program, který tehdy většině krajů vytvořila za velmi tučný obolus parta bývalých vysokých ministerských úředníků, předražené aktivity v rámci mnohaletých příprav státní maturity, různé výzkumné úkoly, které nikomu krom peněz nic nepřinesly a mnoho dalších aktivit, na které ministerská kasa stále nemůže zapomenout.

V posledních letech je takovým lákadlem myšlenka tzv. inkluze ve vzdělávání. Ne, že by to byla představa lichá. Ono poskytnutí možností rovného přístupu ke vzdělání, je ideálem patrně nás všech a těžko se najde někdo, kdo by nefandil žákům, aby se pokud možno se svými deficity vyrovnali co nejlépe a ještě lépe v běžných školských podmínkách. Je určitě správnou myšlenka větší prostupnosti systému základního vzdělávání, otevřít je všem dětem. Nicméně je ale zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí běžné školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí. 

V létě loňského roku byl poslanci schválen poslední návrh novely školského zákona a v těchto dnech i jeho poslední novela, která měla účinnost schváleného zákona o dva roky odložit. Nestalo se tak a poslanci bez ohledu na téměř sedmdesát tisíc podpisů pod peticí za zachování standardního speciálního vzdělávání hlasovali proti absolutní většině těch, kteří školství opravdu rozumějí, nebo mají s integrací svých dětí neblahé zkušenosti. Možná nechci znát důvod, protože podkladů o nepřipravenosti škol na „společnou inkluzi pro všechny“ měli z těchto kruhů víc než dost.

Před několika týdny vyšla ve Sbírce zákonů Vyhláška o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Obě normy mají jedno společné – snaha o kompromis mezi neznalými, ale o to urputnějšími politicky vlivnými aktivisty a odbornou veřejností, která je sice vybavena pedagogickou teorií a praxí, nicméně s minimálním politickým vlivem. Šlo ale opravdu jen o snahu. Ministerstvo neustále argumentuje, že vše bohatě diskutovalo s odbornou veřejností. To je pravda. Ale již nesděluji to „B“ – že ji vyslyšelo pouze v marginálních případech a do věcí zásadních si nenechalo mluvit. Je to zvláštní, když v současné době na ministerstvu nenajdete žádného odborníka na speciální vzdělávání a i vedoucí daného oddělení má se školstvím společné jen to, že do školy chodila. Pravda, se ziskuchtivými neziskovkami je propojená dokonale.

Schvalování předcházelo několik let dohadování, obviňování, dokazování, které vzdělávané skupiny diskriminujeme, leckdy již jen tím, že je nutíme plnit Ústavou danou povinnou základní školní docházku. Výsledek odpovídá průběhu tvorby – jeden velký chaos, který je ministryní Valachovou, odchovankyní Úřadu veřejného ochránce práv, což je v současné podobě názorově také taková aktivistická organizace, vydáván za promyšlenou koncepci. No, není divu, když s vážnou tváří sděluje, že těžší formy mentální retardace na rozdíl od té lehké (kdo s ní má zkušenosti tak ví jak je reálně těžká) ještě léčit neumíme a dva nejvyšší „dovedové“ ze školní inspekce tvrdí, že za většinu mentální retardace svých dětí mohou rodiče sami. Říci to v kulturně vyspělejší zemi než je ta naše, letěli by na hodinu z místa.

Z uplynulých diskusí mne fascinovalo, jak mnoho lidí ze „ziskových neziskovek“, ohánějících se demokracií, svobodou slova a právem na vlastní názor, je prachobyčejnými extrémními militanty. Tito „takyodborníci“ ty lidi, kteří se skutečně vzděláváním odborně zabývají (ať to jsou speciální pedagogové, psychologové či učitelé v běžných školách) a s žáky vyžadujícími speciální přístupy ve vzdělávání konkrétně pracují, označují za brzdy dalšího rozvoje vzdělávacího systému, když vyjádří zásadní pochybnosti o smysluplnosti tohoto pokusu na dětech. Z mnoha příspěvků těchto aktivistů jak rudý prapor budovatelů komunismu vyčnívá filosofie „všechno všem a každému vše podle jeho přání“, protože každý má mít nárok na vše co si vzpomene. Realizací jejich anarchistických představ nemůže být výsledkem nic jiného, než že nikomu nic, protože na nic prostě nebudou peníze. Jako když by byli oděni do modrých svazáckých košil s rudou kravatou a na srdci hřáli knížku mladého komunisty. Možná proto mají tak intenzivní slyšení se svými nepravdami v jádru evropské levice – v belgickém Bruselu.

Zamýšlenou inkluzí bude ohrožena také úroveň vzdělávání nejen žáků intaktních, ale i těch se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy paradoxně i žáků romských, kvůli nimž je celá ta lavina spuštěna. Je to škoda, protože  závěry výzkumu prezentované bývalou eurokomisařkou Viviane Redingovou, který jsme, na rozdíl od různých obviňování České republiky z diskriminace, v denním tisku, ani nezaznamenali, hovoří zcela v náš prospěch. Úroveň vzdělání a uplatnění na trhu práce mají dle této studie Romové v České republice nejvyšší v rámci jedenácti sledovaných evropských zemí (včetně Francie, Itálie, Španělska, Polska, Maďarska, Slovenska, Řecka apod.) – byť samozřejmě není dobrá (vzorek 22 000 osob). Podíl středoškolsky vzdělaných Romů v naší zemi dosahuje téměř 30% oproti průměrně 15% v dalších zemích. Na to navazuje počet 40% zaměstnaných Romů u nás oproti 10 – 20 % v ostatních sledovaných zemích atd. Z těchto údajů vyplývá, že se náš stát naopak velice snaží vzdělávat všechny své žáky a to bez ohledu na rasu či barvu pleti a že se nemáme rozhodně za co stydět. Někdy improvizujeme, to je pravda, ale nemůžeme říkat to, co zde před časem papouškoval našimi neziskovkami nabrífovaný pan Shetty z Indie (šéf Amnesty International), že systém je nastaven a priori ve smyslu omezování práva na vzdělání romských dětí a záměrně vyčleňuje tyto žáky do speciálních škol.

Dle mého názoru, miliardy z evropských fondů jsou tak mocnou čarodějkou, že obluzují a nechávají zapomenout na smysluplné, ale dlouhodobé a tím nepopulární transformační kroky. Nicméně peníze odplynou a pro nedostatečný efekt, jiný se v našich podmínkách ani čekat nedá, nám zbydou jen oči pro pláč. Plakat nebudou pouze ti, kterým inkluze opravdu pomůže a jejichž kapsy těmito evropskými penězi notně zatíží. No a až jim peníze budou docházet, vše napraví opět několik lživých dopisů do Štrasburku či Bruselu.