Hlavní téma posledních komunálních voleb na Praze 2 se po třech letech konečně stává realitou. V minulých týdnech byl zahájen dlouho očekávaný proces prodeje části obecních domů a bytů jejich nájemcům. Při pohledu „zvenčí“ může padnout otázka, proč samotná příprava trvala tak dlouho, odpověď na ni je nicméně jednoduchá. Nejprve muselo dojít k většinové politické shodě v zastupitelstvu, zda vůbec prodávat, v jakém objemu a za jakých podmínek. Protože se jedná o majetek obecní, bylo následně nezbytné přijmout jasná pravidla a metodiku prodeje, které budou v souladu se zákonem, aby proces prodeje nemohl být kdykoli v budoucnu zpochybněn. Jistě se shodneme, že toto by nebylo v zájmu nejen prodávajícího, tedy obce, ale především kupujícího. Rovněž výběrové řízení na administrátora prodeje muselo splnit všechny parametry zákona o veřejných zakázkách, což při složitosti tohoto zákona a různých právních výkladech některých jeho paragrafů, není rozhodně záležitost bezriziková. Poněkud nešťastným se v této souvislosti může jevit, že nabídku k účasti na činnosti hodnotící komise pro výběr administrátora prodeje obecních domů, složené ze zastupitelů jednotlivých klubů, nepřijali zástupci subjektu, který se cítí být mluvčím obecních nájemníků, tedy Občanského sdružení za spokojené bydlení.
Pohled do historie
Počátkem devadesátých let byla část domů na Praze 2, ukradená komunistickým režimem, navrácena původním majitelům, zbytek zůstal majetkem obce. Tak vznikly souhrou historických okolností dvě kategorie nájemníků. Vzhledem k tomu, že stát i nadále poměrně tvrdě reguloval nájemní vztahy, nebyly zpočátku mezi oběma kategoriemi nájemců příliš velké rozdíly. Postupně se pak váhy výhod a nevýhod přikláněly střídavě na tu či onu stranu. V polovině devadesátých let využila část obecních nájemníků možnosti odkoupit si obecní domy formou družstva za víceméně symbolické ceny. Tento ne zrovna hospodárný přístup obce si lze vysvětlit jedině tím, že korespondoval s obecným trendem té doby, tedy odstátněním a následnou privatizací majetku státu s předpokladem, že soukromý majitel se dokáže o svůj nabytý majetek postarat lépe než stát či obec. Tato teze se také potvrdila s postupnou deregulací nájemného, kdy kvalita bydlení v soukromých domech rostla úměrně s možností jejich majitelů investovat do převážně zchátralých objektů větší objem finančních prostředků. To že se ovšem staly obecní byty, prodané v rámci tzv. privatizace hluboko pod tržní cenou, předmětem spekulací, byla pak daň za často překotné a nedomyšlené kroky porevoluční doby. V této souvislosti bychom si měli připomenout, že velká část nyní obecních domů měla ještě před 2. světovou válkou své konkrétní majitele, a to zejména na Vinohradech. Tato lokalita byla sídlem početné židovské komunity, jejíž majetek byl zkonfiskován nejprve režimem nacistickým a následně definitivně zestátněn režimem komunistickým, když drtivá většina našich tehdejších židovských spoluobčanů nepřežila v koncentračních táborech. Spekulace s tímto majetkem, který nemohl být v rámci tzv. restitucí navrácen původním vlastníkům, se pak především z tohoto hlediska jeví jako velmi neetická.
V příštích týdnech a měsících nabídne naše městská část k odkoupení stávajícím nájemcům cca 1760 bytů. Čeká nás administrativně náročný proces, během kterého bychom si ovšem měli připomenout i výše uvedené historické souvislosti a pietně vzpomenout jak na ty, kteří nepřežili holocaust, tak na ty, kteří se nedožili alespoň částečné nápravy majetkových křivd, způsobených druhým z totalitních režimů, které se bolestně podepsaly na životech několika generací v téhle zemi. V Praze 2 právě nyní vzniká nová generace majitelů činžovních domů a bytů. Popřejme jim proto, aby jejich další životní osud byl šťastnější než osud původních vlastníků.
MUDr. Otto Schwarz
zástupce starostky městské části Praha 2
