Jednoho pošmourného listopadového dne se ve Špýchárkách opět sešla rada města. Krátce předtím byli ochránci místních radních zbaveni moci v krajském městě a tak není divu, že nálada byla dost pochmurná.
„Pánové“, ujal se slova starosta Vodstavec, „nemá smysl si nic nalhávat, situace není dobrá. Z kraje už do budoucna asi nic nevydojíme. O to víc se budeme muset snažit tady ve Špýchárkách. Má někdo nějaký nápad na něco velkého? Ale musí to být vážně pecka, abychom se z toho do budoucna zaopatřili všichni. Za tři roky jsou volby a pak už tady asi nebudeme. Nevím jak vy, ale já mám pořád málo a do důchodu je ještě zatraceně daleko. A dovolená v Dubaji taky něco stojí“.
„Já myslel, že Ti to platil Holubička s Janoušem, starosto“, ozval se místostarosta Vladyka, který měl ještě o stupeň horší náladu než ostatní, neboť už se mu doneslo, že co nevidět přijde o teplé místo v dozorčí radě krajského kulturního podniku.
„Platil-neplatil, to je snad jedno, ne? Letos mi to ještě zaplatil, ale tvářil se nějak divně, když zjistil, že jsem s sebou vzal i tchýni a jejích čtrnáct koček. On je dost lakomý. Navíc všichni víte, jak se to vyvrbilo, do budoucna už asi nebude mít prachy. A mně se tam přitom tak líbilo, ty pláže, ten písek, to horko …“ zasnil se na chvíli tepla milovný Vodstavec.
„Vy si tak máte na co stěžovat starosto, vy už jste za vodou.“, oval se z kouta místnosti plačtivým hlasem přítomný zastupitel Kolečko. „Ale co my ostatní? Co my máme dělat?“. Narážel tak na fakt, že nedávno musel odstoupit z postu ministra jejich stranický kolega Pejsek, který Kolečka před rokem instaloval do dobře placené funkce šéfa velké státní agentury.
„Nebreč mi tady!“, obořil se na Kolečka Vodstavec. „Přece jsme ti přiklepli tu zakázku na výuku jazyků na všech školách ve Špýchárkách, jak jsi chtěl. Tak na co si stěžuješ?“
Kolečko disciplinovaně zmlkl, uvědomil si totiž, že Vodstavce Pejskův odchod zase až tak nemrzí, neboť Pejskovo veřejné vystoupení na tiskové konferenci, které si týden pečlivě připravoval, dopadlo tak katastrofálně, že na youtube v počtu návštěv a jízlivých komentářů dokonce předstihlo Vodstavcův vlastní, dnes již legendární projev na konferenci OaDS (Odměny a Dotace Sponzorům), který ho tehdy stál místo ve vedení strany.
Do ztichlého sálu, kde většina přítomných urputně přemýšlela, a ticho rušilo jen mlaskání místostarosty Žlutého, který právě polykal sedmý chlebíček, se náhle ozval hlas místostarosty Marka. „Já bych možná měl jeden nápad starosto.“
„Ty?“ Vodstavec si Marka podezřívavě změřil. Marek byl z konkurenční strany ČSSSD (Česká Strana Silně Senilních Důchodců) a ani po roce koaliční spolupráce mu starosta ještě moc nedůvěřoval a v radě ho pověřoval nejhoršími úkoly. Nebylo to tak dlouho, co ho poslal s baterkou na inspekci obecní kanalizace, z níž se dotyčný vrátil až po třech dnech, ohlodaný od krys a zapáchající tak, že si od něj i po měsíci všichni odsedávali. I nyní měl vyhrazenou stoličku v koutě u okna.
„Tak povídej“, vyzval ho nakonec po chvilce uvažování. Uvědomil si totiž, že Marek má máslo na hlavě a je v jeho nejvlastnějším zájmu spolupracovat. Při nedávných rošádách na kraji totiž vsadil na špatnou kartu a veřejně podpořil proslulého místního bossa Kouřínského jen tři hodiny předtím, než byl tento nucen odstoupit ze všech stranických a veřejných funkcí kvůli zpronevěře sirotčího fondu, což bylo moc i na jinak dosti otrlé politbyro ČSSSD. Zejména proto, že se to profláklo a následně se ukázalo, že z takto získaných peněz neodvedl straně povinný desátek.
„Všichni víte, že se tady v minulosti postavil pro naše občany krásný zimní stadion“, vzal si slovo Marek. „Sice nebyl nejlevnější, ale zato se v něm nedá hrát hokej a nesmíte v něm mluvit nahlas. Má jen jednu malinkatou chybu a to že ho můžeme používat, jen pokud teplota dlouhodobě klesne průměrně alespoň na mínus pět stupňů. To v našem úrodném kraji znamená zhruba dvanáct dnů v roce.“
Marek se na chvíli odmlčel, odehnal jednu z much, jež ho od jeho kanalizační inspekce ustavičně vyhledávaly a rozhlédl se po přítomných. „Co kdybychom ho tedy dostatečně nákladně zrekonstruovali? Ve Sportka Aréně dokázal Hlušák utopit 17 miliard. Proč bychom to nemohli dokázat taky? Jsme snad horší než Hlušák?“, vystrčil Marek bojovně bradu.
V sále se ozvalo souhlasné mručení. Hlušákova legendární akce, díky níž si mohl následně zakoupit jeden z Baleárských ostrovů a odletět na něj vlastním Boeingem 737, byla učebnicovým vzorem pro všechny politiky OaDS i ČSSSD a proti níž byl Grossův byt na Floridě jen nevinným šprýmem.
„Dobrý nápad“, pokýval Vodstavec uznale hlavou. „Dáme se hned do toho. Realizací pověřuji tady Vladyku.“ Markovi přece jen v tak závažné záležitosti nemohl důvěřovat. Přece jen nebyl v politice dlouho a hrozilo, že kdyby to měl na starost, mohl by sem-tam něco ušetřit.
„Začneme nějakou analýzou, komu svěřit vlastní analýzu. Vezmi si na to prozatím z kasy tak 15 milionů, Petře,“ obrátil se Vodstavec na Vladyku. „A nezapomeň, že pro forma to bude muset sloužit občanům, když to má být ve veřejném zájmu.“
„To je jasný“, přitakal Vladyka. „Nejsem přece včerejší. Myslím, že tak 250 hodin ročně pro veřejné bruslení by mělo stačit.“
„To dělá zhruba pět procent“, přihlásil se od kalkulačky snaživý Kolečko.
„Není to nějak moc?“ zamyslel se Vodstavec. „Já bych především chtěl, aby to sloužilo naší milované Spartě. V těch Holešovicích věčně zůstat nemůžou, už se to tam rozpadá a slávisti mají krásnou Sportka Arénu.“, dodal se závistí v hlase.
To by bylo něco, dostat sem do Špýchárek Spartičku. To by byla paráda …“, zasnil se nečekaně od limonády Žlutý, jinak velký fanda holešovického klubu a známý to sportsman.
„Dvě stě padesát hodin není zase tak moc starosto“, ozval se od okna Marek. „A když, tak můžeme stanovit hodiny pro veřejnost mezi druhou a čtvrtou ranní. To už kluci ze Sparty spí. Nejsou Jágr, aby si ještě přidávali po tréninku.“
„Dobrá, tedy dohodnuto“, shrnul diskuzi Vodstavec. „Ale musíme zůstat přece jen při zemi. To co prošlo Hlušákovi, už nám dneska neprojde, tohle je šílená doba. Hlušák plánoval investice dvě a půl miliardy a stálo to nakonec sedmnáct. Naplánoval bych to tedy tak na plus-mínus sto čtyřicet milionů, a pokud použijeme stejný koeficient jako Hlušák, dostáváme se někam k miliardě. Z toho by mělo být dost pro všechny. Domluveno, končím poradu.“
Psáno pro blog.iDnes.cz.
Radek Dlesk
