Narodil jsem se jako druhorozený syn 27. 8. 1953 v Brně. Oba moji rodiče ukončili v roce 1948 nedobrovolně svá studia. Po ukončení základní školy jsem vystudoval propagační grafiku v ateliéru D. Chatrného na brněnské SUPŠ. Studium jsem ukončil maturitou. Po úspěšně vykonané přijímací zkoušce na pražskou VŠUP – obor knižní grafika – jsem nebyl na základě rozhodnutí StB přijat. Zákaz studia se vztahoval na všechny vysoké školy. V září 1972 jsem nastoupil do učebního oboru ruční sazeč v n. p. Grafia Brno. Učební obor jsem v r. 1974 zakončil závěrečnou zkouškou. V témže roce jsem nastoupil na dvouletou vojnu.
Na podzim r. 1972 jsem se stal díky přátelství s J. Skácelem členem (tehdy již ilegální) umělecké skupiny Sdružení Q. Podílel jsem se na vzniku několika sborníků organizovaných L. Kunderou. V roce 1973 (datováno 1974) jsem vydal, ilustroval a vytiskl svou první knihu – básnickou sbírku J. Skácela Tratidla. V učňovských letech, ale i po návratu z vojny jsem navštěvoval kavárny, ateliéry a byty svých o generaci starších přátel, kteří mě dovzdělali. Získal jsem tak znalosti v oboru literatury, dějin umění, divadla i hudby. Mými učiteli byli m. j. V. Zykmund, A. Kroupa, J. Skácel, O. Sus, V. Reichmann, B. Srba, M. Ištvan, M. Zezula, M. Slezák, P. Skácel a I. Zhoř. Ve své původní profesi – grafice – jsem zdokonaloval své schopnosti spoluprací se světově proslulým grafikem J. Rajlichem a pokračujícím kontaktem s D. Chatrným. Tito, až na I. Zhoře a D. Chatrného, levicoví intelektuálové měli vliv i na moje politické názory. Díky nim jsem se mohl ujistit o správnosti postoje mých konservativně smýšlejících rodičů a vyhnout se tak zmatkům obvyklé generační vzpoury. Život v Brně a později v Mikulově a Valticích mi umožnil další názorový rozvoj díky rakouskému rozhlasu a televizi. Kromě informací o světové kultuře jsem měl přístup k politickým komentářům H. Portische a P. Lendvaie. Sledoval jsem také debaty Clubu zwei, řízené m. j. R. Nagillerem. Setkal jsem se tak velice brzy se základními principy demokracie a politického myšlení.
Pro své styky s výše uvedenými intelektuály a s pražskými undergroundovými umělci jsem byl opakovaně vyšetřován StB a vybízen ke spolupráci. Vždy jsem odmítl a nic se mi nestalo. Chartu 77 jsem nepodepsal, přestože jsem měl možnost tak učinit. Nechtěl jsem být ve společnosti těch, kteří se podíleli na likvidaci mých rodičů a příbuzných. Nepodepsal jsem ani Několik vět, protože jsem to považoval za vstupenku do nové doby pro nestatečné občany. Při uvažování o emigraci jsem vyslyšel názor J. Skácela, který usoudil, že mají jít ONI.
Po návratu z vojny jsem pracoval jako technolog sazby v n. p. Tisk Brno (1976–77), jako grafik a tiskař na maloofsetovém stroji v Městském kulturním středisku Mikulov (1977–79) a dále jsem byl Krajskou správou památkové péče a ochrany přírody Brno zaměstnán v konservátorských dílnách na státním zámku Valtice jako pomocný dělník v kamenické dílně (1979–80). Od ukončení střední školy až do vydání zákazu v r. 1979 jsem při zaměstnání vykonával uměleckou činnost. V době působení na jihu Moravy jsem pro břeclavskou Socialistickou akademii přednášel o kýči.
V r. 1980 jsem se oženil s Irenou Jehličkovou a přestěhoval se za ní do Prahy. Usadili jsme se v Berouně. Tam se narodily naše tři děti. Pracoval jsem v Praze, v grafické dílně Díla. V r. 1986 jsem nastoupil jako fotograf do Okresního kulturního střediska v Berouně. V únoru 1988 jsem po kritice komunistického vedoucího odboru kultury ONV podal výpověď a ihned požádal o vydání „živnostenského listu“ (vyhláška 1/1988). V květnu téhož roku jsem získal oprávnění k poskytování služeb v oboru měditiskař. V tomto roce jsem spoluzaložil spolek berounských živnostníků a zaregistroval jsem jej na místním ONV. Tuto uměleckořemeslnou živnost provozuji dodnes. Dílnu jsem měl od počátku v Praze 10, nejprve ve vypůjčeném ateliéru a od r. 1991 ve vlastní nemovitosti. V r. 1991 jsem obnovil nakladatelství a pokračoval ve vydávání bibliofilií, zejména poezie. V témže roce jsem se s rodinou přestěhoval do Prahy, ale pražské trvalé bydliště mám až od r. 1996.
V září 1989 jsem vstoupil do právě vznikající Československé demokratické iniciativy, následně přejmenované na Liberálně demokratickou stranu (LDS). Členem této strany jsem byl až do jejího zániku v r. 1996. Ve straně jsem končil jako organizační tajemník. Za tuto stranu jsem byl na jaře r. 1990 kooptován do Okresního zastupitelstva (okres Beroun), v němž jsem vykonával funkci předsedy kulturního výboru. Na podnět berounských patriotů se mi podařilo zachránit zbytky hradebního opevnění. Úspěšný jsem byl i při ochraně berounského životního prostředí. Dosáhl jsem odvolání okresního hygienika, který se nedodržováním hygienických předpisů a zkreslováním údajů podílel na ničení životního prostředí v berounské kotlině, a omezení prašnosti v místních cementárnách.
V komunálních volbách na podzim r. 1990 jsem byl zvolen do Zastupitelstva města Berouna a následně zástupcem starosty. Řídil jsem odbory školství, kultury, zdravotnictví a služeb. 5. září 1991 jsem na tuto funkci rezignoval. Důvodem mého odstoupení bylo nepřijetí podnětu k zahájení trestního stíhání starosty okresní prokurátorkou. Již v této době se začala roztáčet spirála korupce. Nadále jsem zůstal členem zastupitelstva. V lednu r. 1992 jsem inicioval odvolání starosty, v němž jsem uspěl. Přes krátké, desetiměsíční působení v uvolněné funkci jsem v radě a zastupitelstvu prosadil řadu pro Beroun prospěšných věcí. Inicioval jsem restituci nemovitostí v centru města, které byly v sedmdesátých letech pod nátlakem vykoupeny od občanů. Následně měly být zbourány a na jejich místě mělo být vybudováno nové, panelové centrum města. Restituci předcházelo mnou prosazené zamítnutí projektu na přestavbu centra města, vytvořeném arch. Žižkou v Krajském projektovém ústavu. Díky těmto počinům si Beroun zachoval svoji podobu. Zabránil jsem rozkradení majetku berounského Domu dětí a mládeže. Zvýšil jsem docházku dětí z romských rodin do školy a přiměl romskou komunitu k větší spolupráci s obcí. Vyřešil jsem také problémy s komunisty ovládaným kulturním střediskem a zahájil vyšetřování průběhu výstavby zimního stadionu, nedostavěného a rozkradeného v rámci akcí „Z“. Navrhl jsem odstranit stavby v záplavovém území řeky Berounky. Souběžně jsem ještě působil v komisi pro likvidaci majetku KSČ. Ministrem pro privatizaci jsem byl jmenován členem Okresní privatizační komise, kde jsem zastával funkci dozorce dražeb.
V červnu r. 2009 jsem vstoupil do politické strany TOP 09. Byl jsem jmenován koordinátorem pro Prahu 10 a dostal jsem tak příležitost podílet se na jejím vzniku. Následně jsem byl zvolen předsedou regionální organizace Praha 10 a stal se členem krajského výboru. Jsem kandidátem za tuto stranu do podzimních krajských voleb. Chtěl bych působit v oblasti kultury, ve které se pohybuji již od dětství.
