Aby jakékoliv nařízení fungovalo, musí v něm být definované sankce a tyto sankce musí být vynutitelné. Jestliže se tak nestane, logicky do pomyslného autobusu nastoupí černý pasažér a začne veřejnou dopravou jezdit zadarmo, bez strachu z potrestání. Dosavadní fungování Evropské měnové unie přesně takový efekt vyvolávalo, ačkoli se pravidelně objevovaly marné pokusy problém vyřešit. Nejnovější pakt rozpočtové stability konečně zavádí účinné sankce za život států na dluh, za jejich „kreativní účetnictví“ a tedy i za jejich život na úkor druhých. Právě proto je třeba jej aktivně podpořit.
Kromě sankcí se pakt více se zaměřuje na tzv. strukturální schodek. Tento pojem v podstatě označuje část deficitu veřejných rozpočtů, kterou vláda může svou hospodářskou politikou ovlivnit. Pakt stanovuje, že velikost tohoto schodku obecně nesmí překročit 0,5 % HDP. Odlišuje se přístup k zemím, které plní 60 % procentní kritérium, a které nikoli. Ty horší musí snižovat dluh průměrně o dvacetinu každý rok, ty lepší si mohou dovolit dosáhnout strukturálního deficitu ve výši 1 % HDP. Pro srovnání, Česká republika i přes rozsáhlé úspory a zlepšující se tendenci má strukturální deficit na úrovni 2,5 % HDP.
Největší diskuse se vedou právě o sankčním mechanismu, který doposud nebyl příliš využíván, a jehož se hříšníci právem velmi bojí. Nová dohoda totiž obsahuje ustanovení, podle kterého trest nastupuje automaticky, bez dlouhých debat. Potrestaní budou následně předkládat účty v podobě „nápravných reformních programů“. Konečně, kdyby ani to nepomohlo, Evropská komise bude moci hříšníky zažalovat u Evropského soudního dvora.
Rozpočtový pakt tedy neobsahuje nic proti zájmům České republiky. Naopak. Nejedná se v něm o novou regulaci, ale o to, aby fungovala ta současná. Aby dohodnuté pravidlo, že na dluh žít nebudeme, opravdu platilo a nebylo obcházeno, např. řeckým kreativním účetnictvím. Státy, které falšovaly své účetnictví a žily na dluh, totiž svým jednáním poškozovaly ekonomiky těch rozpočtově odpovědnějších. Tedy i České republiky.
Pakt proto určitě představuje krok správným směrem. Odmítat jej kvůli zástupným důvodům, považuji za čirý alibismus. Zahraničí tím totiž vysíláme signál, že rozpočtovou odpovědnost vlastně nechceme.
Zdroj: http://zenisek.blog.idnes.cz
