Na Plzeňsku jeden z nejoblíbenějších a nejpopulárnějších politiků, poslanec za TOP 09 Jaroslav Lobkowicz, „zámecký pán z Křimic“, v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz hodnotí uplynulý rok. Obsáhle se věnuje tvorbě nových zákonů a pozitivním změnám ve Sněmovně. Upozorňuje na nebezpečí Islámského státu a byť jako zastánce Evropské unie kritizuje mnohé byrokratické kroky z Bruselu.
Jak byste zhodnotil tento rok na politické scéně, jak podle vás pracovala vláda a parlament?
Vláda se hodně snažila. Ne všechno se povedlo, co její členové chtěli a ne všechno se povedlo tak, jak by si někteří přáli. Bylo uděláno hodně zákonů. V poslední době se ale téměř každý zákon vrací ze Senátu s úpravami. To znamená, že se pracuje moc rychle, někdy je kvantita větší než kvalita. Ona ta kvalita vychází z toho, že se to bude novelizovat. Ale každá novelizace zákona přináší určité zmatky. To je ten největší problém. Ještě nedávno se schvalovaly zákony, které mají platit od příštího roku, něco se z Nového roku posunulo až do března. Týká se to například daně z přidané hodnoty. Chápu, že ministr financí má hlavní úkol – sedět na kase, na zdroji a snažit se pokud možno hodně získat. Ví se, že určité ztráty při výběru DPH byly. Nyní jsou naplánovány změny, ty tedy ještě nejsou odhlasovány, ale v budoucnu by každá kasa měla být napojena přímo na finanční kontrolu, aby se dalo zjistit, kdo vydal jakou fakturu a potom jestli z toho přišlo DPH. S tím se dá taky asi švindlovat, protože takový maloprodej může prodávat mimo kasu a nikdo na to nepřijde. Nejhorší je, a to je zapotřebí změnit, mentalita lidí. To ale není otázka roku či dvou let, ale možná celé generace.
My tam máme v Parlamentu kolegy z Úsvitu, kteří chtějí, aby to běželo jako ve Švýcarsku, Ale my na to nejsme asi zralí. Já jsem se na toto téma jednou bavil se švýcarským velvyslancem a ten říkal – u nás máme od roku 1848 stálý vývoj bez jakýchkoliv přerušení. To znamená přes 170 let… to je řada generací, kde neměli žádné rozbroje a kdy se lidi kultivovali. Ale u nás to bude ještě trvat. Třeba otázka svědomí. Ten, kdo chce vydělat, tak svědomí zkrátka vymaže z hlavy a z jeho hlediska dělá dobře, ale z hlediska celonárodního nebo celostátního je to zlodějna.
V Parlamentu se leccos udělalo, ale ještě toho hodně a hodně chybí a nejde to všechno dělat tak, jak si někteří představují. To bylo hlavně hnutí ANO, které si myslelo, že všechno půjde velice rychle. A že je zapotřebí řídit stát jako firmu. Jenomže to bohužel v demokracii nejde. Protože v demokracii může mít někdo tu nejlepší myšlenku, ale když nezíská více než polovinu lidí, tak se to neodhlasuje a nebude to. Ve firmě jsem vlastně diktátor. Třeba se také poradím se spolupracovníky, ale nakonec musím rozhodnout já, ať se jim to líbí, nebo nelíbí. Když se ti to nelíbí, tak můžeš odejít, nemusíš tady být. Ostatně, diktatura je nejjednodušší vládnutí. Ale ve státě to nejde.
Vývoj je tu poměrně krátký, že?
Právě, dvacet nebo pětadvacet let není nic, to není jedna generace. Kdysi se říkalo, že jedna generace trvá třicet let. Ti z té staré generace ještě žijí. Problém je dneska, že mnoho lidí říká – dřív to bylo lepší, takové věci se neděly. Tedy, za komunismu. Ony se částečně také děly, jenom se o tom moc nemluvilo, v televizi už vůbec ne. Dnešní některé televize žijí z toho, že říkají jenom problémy. Ti lidé, kteří dneska jsou v tom nejlepším věku, ti vyrostli a byli vychovaní ještě před rokem 1989. Za mého dětství se toho třeba moc nedělo, protože ve vedení byli lidé, kteří byli vychovaní ještě dříve, před válkou nebo za války. Ještě s určitou morálkou, s určitým vědomím, že tohle se smí a to nesmí. Dnes jsou také věci, které se nesmí, ale u mnoha lidí je to hlavně se nenechat chytit. A to mohou být nejlepší možné zákony – když je nikdo nechytí, nikdo na ně neukáže, tak je to na nic…
A není to i tím, že vše, co se kolem nás děje, včetně napjaté mezinárodní situace, ovlivňuje myšlení lidí, že si mnozí říkají dobrý každý den?
Ta situace není dnes jednoduchá, ale největší strach mám z Islámského státu. Ti jsou schopni zabít tisíce lidí. Možná, že by nechali být Židy a křesťany, ale ti by jim museli platit měsíčně třeba sto dolarů. A ostatní by vyvraždili. Tohle říkal v německé televizi bývalý politik, nyní novinář Totenhofer, který byl v Iráku a Sýrii několik měsíců. To jsou fanatici, kde je všechno dovoleno.
Dostávám poměrně hodně mailů od lidí, kteří píší – zabraňte vstupu islamistů k nám. Aby to nedopadlo jako ve Francii nebo Anglii, kde jsou dnes miliony muslimů, a z těch se rekrutují fanatici, kteří mají třeba francouzský pas a jedou na pomoc Islámskému státu. Ono se nedá úplně říci – zbavme se jich, Ale spíše se zaměřit na jejich státy, na ty domácí, aby nikdo neměl chuť dělat takovéto revoluce. Když se jim tam bude celkem dobře dařit, tak nikdo nebude chtít nějakou velkou změnu. To, co ale tihle radikálové praktikují, tak to nemá s původním islámem nic společného. Já jsem kdysi – tak před dvaceti lety, četl korán. Ten pořád mluví o velkodušnosti a milosrdenství, ten nemluví o vraždách. Jen někde se píše – za víru je třeba bojovat, ale nikde tam nestojí jak. Bojovat se přece může i slovem, nemusí se myslet hned na vraždy. Bojovat za ideologii se přece nemusí ohněm a mečem, ale slovem a příkladem.
Vrátím se do Parlamentu a Senátu, jak jste říkal o kvantech zákonů. Cožpak ani na pořádnou přípravu není čas?
Dnes už se to trochu reformovalo, od nového roku bude nový řád v Parlamentu. Teď to bylo tak, že dva až tři týdny bylo zasedání Parlamentu, potom dva týdny byly takzvané výborové týdny, kdy zasedaly výbory, a jeden týden byl poslanecký týden, kdy se poslanec měl pohybovat ve svém volebním kraji. To byla taková šestitýdenní perioda. V druhém čtení zákona se dávají pozměňovací návrhy a potom za osmačtyřicet hodin už může být třetí čtení. Teď byly některé zákony, kde byly i stovky pozměňovacích návrhů, to bylo ve druhém čtení a dva dny na to třetí čtení. To už není možné, vždyť za den máte deset nebo i dvacet zákonů. Není možné si všechno zjistit, protože ty pozměňovací návrhy nejsou vypsané, tam stojí třeba uvedu příklad – v paragrafu 30, v odstavci pět, pod písmenem a se škrtne tečka, udělá se čárka a připíše se k tomu to a toto. Musíte si najít ten zákon, vepsat si to tam a podívat se, co to vlastně je. Když to čtete, řeknete si – maličkost, ale ono to může mít velký význam.
Laici se tedy možná mohou domnívat, že jsou to záměrné chyby, ale on je to zatím procesní problém, že?
Ano, člověk si toho ani nemůže všimnout, protože to je třeba jen jedno slovo a najednou je to něco jiného. Často se na to přijde až po měsících, že tam je něco špatně. Vyjde nový zákon a pak jsou lidé – někdy novináři, někdy právníci, kteří si študují ten zákon písmeno po písmeni a hledají v něm ty možnosti – tomu se říká děravý zákon. To jsou ty díry v zákonech, na které se přijde až následně. Nikdo to tak nechtěl, neuvědomil si to, stačí jen jedno slovo – udělí pokutu nebo může udělit pokutu.
Teď se to reformuje, teď bude vždycky týden zasedání a bude větší mezera, asi čtrnáct dní, mezi druhým a třetím čtením. To by každý mohl mít čas, kdo chce, by si to mohl prostudovat. Často je to v dobrém úmyslu a neuvědomí si, že se to někde jinde promítne.
Jak byste hodnotil kolegy z menších stran či hnutí, kteří, jak jste říkal, měli představu, že vše budou řídit jako firmu, že bouchnou do stolu a bude to…a najednou nejsou příliš vidět?
Většina z nich už do toho přišla, už si uvědomila, co to je. Věřím, i tady ti časem přestanou říkat – a oni už také přestávají říkat – my jsme noví, my tomu nerozumíme, a že se nakonec do toho vžijí. Nyní jich bylo jen opravdu málo, kteří se opravdu snažili a viděli do toho. Už to ale není, jak to bylo ze začátku. Dnes si již nikdo nedovolí říci – já nejsem politik. To nejde. Politik je člověk v momentě, když se ocitne na plakátě, že kandiduje, tak vstupuje do politiky. Ať už je zvolen nebo není, už tímto vstupuje do politiky. Nejde o to, jestli je v nějakém hnutí nebo straně. Politik znamená dělat dobro pro obec, pro lidi, pro vlast.
Ta uskupení a hnutí jsou vždycky postavena na jedné charismatické osobě. A když ta se vymkne, přestane pracovat nebo je jiná, tak se to celé bortí, nemá žádný ideologický základ. Staré strany mají určité dějiny, určitou ideologii na které pracují. Tato hnutí většinou moc ideologie nemají.
Když se někdy hlasuje o tom, že je potřeba každého hlasu, tak musíte občas zatnout zuby a zvednout ruku…
Vydrží podle vás vláda i v dalším roce?
Já myslím, že zatím ano, má poměrně velkou většinu v Parlamentě. Ať se hlasuje o čemkoliv, tak opozice vlastně vůbec není zapotřebí. To projde bez opozice. A hrne se to dál… Jestli bude vláda stabilní, to opravdu záleží na poslancích té dnešní vlády. Opozice, ať je jakákoliv – dobrá, špatná – nemá dost síly. To by muselo například ANO vystoupit z vlády. Oni se sice škádlí, ale zatím to nedošlo tak daleko, že by se rozešli. Jak to půjde daleko, to člověk neví… ani to, co si kdo dovolí… Před čtyřmi nebo pěti lety měla vláda také poměrně velkou většinu, a pak se to rozpadlo a většina se skoro rozpadla. To bylo dáno Věcmi veřejnými – také to nebyla strana s žádnou velkou ideologií. Tam šli lidé, kteří to také mysleli ze začátku dobře, a pak viděli, že to nejde. U Bárty bylo nejhorší na ministerstvu dopravy ne to, že zastavil veškerou výstavbu silnic, ale zastavil veškeré plánování – a to dneska chybí.
Bude nás podle vás situace v Evropské unii nějak více ovlivňovat?
Já ještě pořád věřím Evropské unii. Spousta lidí jí už nevěří, ale já ještě ano. Zatím nám to více přineslo, než nás to stálo. Ono se vždycky mluví o tom, kolik musíme platit do Evropské unie, ale kolik z ní dostaneme, nebo můžeme dostat, o tom už se tolik nemluví. A co se s tím děje, o tom už se pak vůbec nemluví. Někdy se dělají věci, které opravdu nejsou zapotřebí, protože se to musí rychle utratit.
My jsme například dostali nějaké plakáty. Děláme tady zelné saláty a jsme jako regionální potravina. A teď jsme dostali zadarmo od Státního zemědělského intervenčního fondu plakáty, které nepotřebuju. Takový štos… Taky placeno z Evropské unie. Já nevím, k čemu je to dobré. Budou mi k ničemu, ale mám je. Jsou to velké plakáty…. ale proč třeba nedají firmě dvě stovky, aby si nechala udělat takové, které opravdu potřebuje. Necháme je tady prostě ležet… dát je někam do obchodu do výkladní skříně, tak to zabere celou. Ale vždyť tam není jen ten náš výrobek, je jich tam třeba padesát, které s námi a s tím plakátem nemají nic společného.
Největší problém je to, že Unie je sdružení takového množství států. Jak se najde nějaký kompromis? EU produkuje obrovské množství byrokracie. A proč? Každý stát chce svého komisaře. Takže teď jich tam máme spoustu. Když bylo deset členů Evropské unie, tak měli deset komisařů. Teď jich má skoro třikrát tolik a každý musí ukázat, že je důležitý, tak každý něco produkuje. Produkuje papíry. A ty jsou potom často také k ničemu nebo se týkají věcí, které by mohly být samozřejmé. Zapomíná se na zdravý lidský selský rozum. Pak se jednotlivé státy snaží na to napasovat vlastní zákony. Veškeré úspěchy vlády připisují sobě a veškeré neúspěchy připisují Evropské unii.
Václav Fiala
