Lobkowicz: Komunisté věděli, že jednají protiprávně

Za takzvaný třídní boj skryli komunisté po roce 1948 celou řadu zločinů. O svůj zámek a pozemky přišla šlechtická rodina Lobkowiczů z Křimic. Vyhozen z gymnázia byl tehdy osmnáctiletý student, pozdější neurochirurg a plzeňský primátor Zdeněk Mraček.

            Komunisté vymýšleli stále nové strategie, jak rodinu Lobkowiczů donutit vzdát se hospodaření na posledních 50 hektarech, které jim zůstaly po revizi pozemkové reformy v roce 1949. „K mému dědovi se 3. ledna 1950 dostavilo několik lidí v čele s předsedou národního výboru v Křimicích. Sdělili mu, že naše pozemky přecházejí do nuceného nájmu Státního statku. Ve stejný den k tomu dostal i písemný výměr. Samozřejmě protestoval, protože to bylo protiprávní. Celá záležitost byla pouze politického rázu. Jenže vše již bylo rozhodnuto. Předseda národního výboru mu řekl, že pouze vykonává rozkaz. Mezi čtyřma očima se mu dokonce přiznal, že ví, že to je nezákonné, ale že se musí podrobit tlaku a teroru,“ vysvětluje Jaroslav Lobkowicz.

Vyšší princip? Ten ředitel nectil

První porevoluční primátor Zdeněk Mraček se v roce 1948 dostal do vězení. „Když 3. září 1948 zemřel prezident Beneš, byla 8. září v Plzni tryzna. Se spolužáky jsme koupili věnec a nesli jej k Masarykovu pomníku. Byli jsme zatčeni. Dostal jsem trest 12 dní. Po propuštění jsme se vrátili do školy. Po dvou dnech ale přišlo rozhodnutí akčního výboru Národní fronty, že jsme vyloučeni ze všech českých škol. Museli jsme na pracovní úřad. V té době sháněl Plzeňský Prazdroj nádeníky do sladovny. Když se blížil konec dubna, napsali pracovníci pivovaru dopis akčnímu výboru, že jsme svojí prací prokázali kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Akční výbor pak dovolil, že smíme nastoupit do školy a dokonce můžeme být připuštěni k maturitě,“ vypráví Zdeněk Mraček.

            Návrat do školy po osmi měsících nebyl jednoduchý. Zdeněk Mraček nejen zvládl odmaturovat, ale úspěšně složil i přijímací zkoušky na medicínu a přes všechny překážky, které mu komunisté vytvářeli, se stal významným neurochirurgem.

            „Když jsem pracoval v Praze, potkal jsem ředitele našeho gymnázia. Říkal jsem mu, že jsem se vyhrabal z maléru v roce 1948 a že se mi podařilo uspět v medicíně. A on mi řekl: Mračku, já vám musím něco říct. Mám špatné svědomí. Tenkrát, když jste se vrátili z vězení, napsal jsem akčnímu výboru národní fronty, že si nepřeji, aby takoví žáci studovali na našem gymnáziu... To je něco strašného. Pedagog klasického gymnázia, kde se učila řečtina, latina, ze strachu nebo kvůli kariéře obětoval pět žáků. Vždycky se mi vybaví povídka Jana Drdy Vyšší princip, kde se kantor zachoval zcela opačně,“ říká Mraček.