To, že u nás klesl počet lidí, kteří jsou přesvědčeni o důležitosti Evropské unie, je na jedné straně smutné, ale na druhé straně lidsky pochopitelné. Nevážíme si toho, co je pro nás nejdůležitější, neboť nám to připadá samozřejmé, zvykli jsme si na to. Nevážíme si neuvěřitelného daru našeho vlastního života. Nevážíme si zdraví, dokud nám slouží. Toužit po něm začneme až ve chvíli, kdy jsme nemocní. Jako zcela samozřejmá nám připadá naše osobní svoboda, naše v průměru vysoká životní úroveň i náš život v míru. Proč by nám neměla připadat samozřejmá i mírová Evropa.
Nic z toho, co je zdánlivě samozřejmé, samozřejmé není. O zdraví i život jednou každý přijdeme a svoboda, dobrá ekonomika i mír v Evropě jsou v historii anomálie, kterých si užívají jen naše poválečné generace.
Možná to nebude populární, ale nemohu si pomoci. Musím nás, sebe nevyjímaje, vyzvat: Zkusme si vážit i sjednocené Evropy. Nejenže nám po našem vstupu přinesla prosperitu investicemi i odbytištěm našich výrobků, ale především zajišťuje mírové soužití. Náčelník generálního štábu naší armády nedávno řekl, že povodně nás naučily vážit si hasičů a záchranářů, ale vážit si armády, která dělá to samé v oblasti bezpečnosti, dosud neumíme.
Při každém mezinárodním konfliktu je tisíc jednání vždy lepší než jeden výstřel. Ale aby s námi někdo vůbec k jednání zasedl, musíme mít z čeho vystřelit. Musíme mít základní armádu s důvěrou obyvatel. Dnes na obranu nejsme sami, je s námi Evropská unie, proto naše armáda nemusí být velká. Velmi rychle jsme zapomněli na to, že profesionální armáda vykupuje dnešní generace mladých mužů z povinnosti věnovat rok či dva svého života vojenské službě.
Važme si toho, že jsme součástí Evropské unie a NATO a nejsme tak na obranu státu sami. Události na Ukrajině nám dnes ukazují, že ten, kdo má zájem o cizí území, není ochoten jednat s tím, kdo je vojensky slabý a sám, ale jen se silným, s tím, kdo je členem většího společenství se zajištěnou obranou.
Plzeňský kraj, číslo 4, duben 2014, ročník 12, strana 19
