Cabada: Nespokojení voliči se radikalizují

TRADIČNÍ POLITICKÉ ROZDĚLENÍ LEVICE–PRAVICE NA ZÁPADĚ PŘESTÁVÁ FUNGOVAT. GLOBALIZACE A IMIGRACE SE CHOPILY TAKZVANĚ PROTISYSTÉMOVÉ STRANY, KTERÉ SE STAVÍ PROTI ELITÁM. TESTEM BUDOU NADCHÁZEJÍCÍ VOLBY V USA, FRANCII ČI RAKOUSKU.

Na severu Anglie si lidé v rozhovorech s novináři před červnovým referendem o brexitu stěžovali, že v obchodech ani na ulici se už skoro nemluví anglicky. Francouzského premiéra Manuela Vallse vypískal dav v Nice na smutečním shromáždění po teroristickém útoku. Vyčítal mu, že stát nedokáže Francouze ochránit.
Lídr nizozemské Strany pro svobodu Geert Wilders představil program deislamizace země. Chce z Nizozemska učinit stát bez mešit a muslimů. Frustraci některých Američanů a Evropanů shrnul Donald Trump svojí větou, vyřčenou nikoliv letos, ale už loni v únoru pro televizi Fox News: „Amerika už skoro nic nevyrábí.“
Nejistá doba, plná strachu ze ztráty pracovního místa, z terorismu a ztráty identity kvůli imigraci, vede ke vzestupu politických stran a politiků, kteří nabízejí radikální řešení. Slibují, že vrátí svět tam, kde ho zklamaní a frustrovaní voliči chtějí mít.
Pro tyto voliče se pracovní příležitosti masově stěhují do Asie a volný trh a „globální vesnice“ přinesly užitek jen lidem s určitým vzděláním a profesí. A také imigrantům, kteří míří za lepším životem. Do USA Mexičané a další Latinoameričané, do Evropy lidé z Blízkého východu a Afriky.
„Myšlenka, že otevřený globální svět je vítězstvím pro všechny a ku prospěchu všem, je dnes pro značnou část obyvatel Spojených států a evropských zemí pohádkou,“ říká francouzský politolog českého původu Jacques Rupnik.
Donald Trump je nyní ve volebním finále, v cestě za zvolením prezidentem mu stojí už jen Hillary Clintonová. Ve Francii má velkou šanci postoupit do druhého kola prezidentských voleb vůdkyně krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová.
Radikálové sílí i v takových donedávna politicky nudných a podnikavých zemích, jakými jsou Nizozemsko (Strana pro svobodu Geerta Wilderse) nebo Švédsko (Švédští demokraté).
Politické systémy Západu se mění. Už to není souboj pravice versus levice, ale standardních stran proti radikálům a takzvaným antielitním stranám. Těch, kteří chtějí udržet otevřenou ekonomiku a otevřené hranice proti odpůrcům obojího. Je to kombinace následků ekonomické krize po roce 2008, imigrační vlny, krize eura, terorismu. Rozezlení voliči preferují politiky, kteří stavějí na hněvu vůči těm, kteří „vládli doteď a dovedli to až sem“.
„Skupina nespokojených občanů západních zemí si začala hledat náhradní řešení. Nachází ho v silných lídrech, ať už jsou silní doopravdy, nebo rétoricky,“ říká politolog Ladislav Cabada z Metropolitní univerzity v Praze.
Německý komentátor časopisu Der Spiegel Mathieu Rohr k tomu podotýká: „Jsme svědky destabilizace světa, který jsme znali po roce 1989. Vytvořila se skupina naštvaných voličů, kteří se cítí být zapomenuti, nereprezentováni, ohroženi.“

Rakouská, americká a francouzská volba

Nadcházející troje prezidentské volby ukážou, jak daleko odmítání systému postoupilo. Rakouské v říjnu, americké v listopadu a francouzské příští rok na jaře.
Marine Le Penová má program, který je založen na ekonomickém protekcionismu, omezení volného obchodu, kontrole hranic, přednosti rodilých Francouzů na pracovním trhu. Podobný názor mají Švédští demokraté, kteří jsou momentálně podle průzkumů nejsilnější stranou. Práci mají podle nich dostat hlavně bílí Švédové.
V průzkumu zveřejněném 16. srpna agenturou Sentio by Švédské demokraty volila téměř čtvrtina Švédů.
Teroristické útoky a složité hledání, jak jim předcházet, Le Penové a podobným politikům nahrává. Události jako masakr na promenádě v Nice nebo vražda kněze v kostele Saint-Étienne-du-Rouvray posunou předvolební kampaň k tématům bezpečnosti, imigrace a francouzské identity.
S Le Penovou tak nejspíš bude nejvíce soupeřit bývalý ministr vnitra a exprezident Nicolas Sarkozy. Primárky v jeho pravicové straně Les Républicains rozhodnou 20. a 27. listopadu, zda se stane kandidátem.
Názorově se ale posunuje k Le Penové tvrdou rétorikou a přesvědčováním, že dokáže zajistit pořádek a ochránit francouzskou identitu.
„Není to tak dávno, co jsme byli označováni za fašisty, když jsme hovořili o imigraci, identitě. Ale doba se změnila, masy povstávají a lidé říkají stále hlasitěji a hlasitěji: Už je toho dost!“ To jsou Sarkozyho slova z letošního června.
Podle Jacquese Rupnika Národní fronta Marine Le Penové a další podobné strany v Evropě přímo cílí na ty, kdo se bojí imigrace a nevěří, že stát a Evropská unie v současné podobě vyřeší jejich sociální problémy.
„Proti Evropě hájí suverenitu, proti imigrantům identitu. Tento dvojí postup se jeví velice úspěšný a Evropská unie na to zatím není schopná odpovědět,“ soudí Rupnik. Souhlasí s tím, že teror a strach z něj mění politickou mapu ve prospěch Le Penové.
„Tyto partaje říkají, že standardní strany se střídají u moci, ale v podstatě dělají to samé. Hlasovat pro jedny, nebo druhé není podstatný rozdíl. Ekonomicky se nic nezmění a nikdo nic nedělá s migrací. Když pak přijde velká migrační vlna nebo teroristické útoky, politici jako Le Penová ani nemusí moc křičet. Po posledních atentátech skoro nic neřekla. Nechala vládu a opozici, aby se hádaly o bezpečnostní opatření. V podtextu je vzkaz: My jsme vám to říkali dávno. My jsme jediní, kdo s tím může něco dělat,“ uvádí Rupnik.

Chytáme západní trend

Blíže k českým hranicím bude indikátorem nálady Ústavním soudem nařízené opakování rakouské prezidentské volby. Ukáže, zda nedávné útoky v Německu posílí kandidáta krajně pravicové Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norberta Hofera.
Ve druhém kole v květnu velmi těsně prohrál, nyní mu ale průzkumy přisuzují náskok čtyř procentních bodů na bývalého předsedu Strany zelených Alexandera Van der Bellena.
První ze tří důležitých hlasování má Evropa už za sebou. Na konci června ve Velké Británii zvítězil brexit, odchod z Evropské unie. Převážili právě ti, kdo se domnívají, že se musí něco stát, že takto to dál nejde.
„Pravicoví euroskeptici, kteří odmítají EU jako socialistický superstát, se spojili s voliči levice, pro něž jde o nástroj globálního kapitalismu. Všichni chtěli obnovit kontrolu nad hranicemi a zastavit proud imigrantů,“ napsal týdeník Economist.
Ačkoliv druh zvaný frustrovaný, ke zničení stávajícího systému odhodlaný volič je společný mnoha zemím, Ladislav Cabada vidí podstatné rozdíly například mezi Spojenými státy, Francií a Českou republikou.
„Ve Spojených státech se frustrace koncentruje hlavně do jedné skupiny. Bílých mužů středního a vyššího věku. Chtěli žít americký sen, ale ono se jim to nedaří. Ve Francii je spektrum nespokojených mnohem širší, zahrnuje více ženy a mladé voliče. U nás to souvisí s transformací a jde spíše o generační konflikt. Lidé starší, dejme tomu okolo šedesáti let, žijí v pocitu ztrát, transformace na ně dopadla nešťastně. U mladých prvovoličů je nyní ale patrná radikalizace. Jak pravicová, tak levicová. Chytáme západní trend,“ říká Ladislav Cabada.
Například současní vysokoškoláci mají podle něj neuvěřitelné představy o tom, jaký by měli brát nástupní plat. Neseženou ho a pak jsou frustrovaní, že se jejich přefouknutá očekávání rozcházejí s realitou. „Procházejí frustrací z toho, že jejich generace se nutně nemusí mít lépe než ta předchozí,“ vysvětluje Cabada.
Česká republika má nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii a přichází do ní minimum imigrantů. Zda i takovou zemi zasáhne šířící se syndrom frustrovaného voliče, toužícího zbořit dosavadní systém, bude jasné příští rok po parlamentních volbách a v roce 2018 při volbě prezidenta.