(projev místopředsedy rozpočtového výboru Miloše Nového, přednesený 14. 7. 2023 během jednání Sněmovny o konsolidačním balíčku)
Ozdravný konsolidační balíček projednáváme od středečního odpoledne, vystoupili zde desítky poslanců. Z tohoto důvodu není účelné, abych opakoval to, co zde již bylo v mnoha případech několikrát řečeno. Proto se ve své projevu zaměřím pouze na některé aspekty konsolidace veřejných financí, které z pohledu teoretického ekonoma považuji za důležité.
Za zcela zásadní aspekt naší diskuse považuji otázku, zda česká ekonomika ozdravný balíček potřebuje. Z úst opozice jsem slyšel, že nikoliv. Byly zde předkládány argumenty o nízké míře zadlužení, o nebezpečí ekonomického útlumu, o negativních dopadech na firmy včetně poklesu jejich konkurenceschopnosti, o faktorech stimulujících inflaci, o následném poklesu životní úrovně českých domácností apod.
Hospodaření státu je možné zjednodušeně přirovnat k hospodaření běžné domácnosti. Jakým způsobem si může běžná domácnost dovolit žít nad poměry, tedy mít vyšší výdaje než příjmy? Existují tři možnosti, jak můžete uhradit své dluhy.
Za prvé čerpáním ze svých úspor. Jaké úspory si ale vytvořila Česká republika v předchozích letech hojnosti? Možná si někteří vybaví můj projev o biblických sedmi letech hojnosti a sedmi letech strádání. Minulé vlády místo toho, aby v tučných letech slovy proroka Josefa plnily sýpky a sklady a spořily tak na léta hubená, sklizenou úrodu projedly. Ba co více zadlužily nás na další období. Takže místo kumulovaného přebytku, který by při jednoprocentních rozpočtových přebytcích dosáhl téměř 420 miliard korun, máme úspory na nule.
Druhou možností, jak uhradit své dluhy, je prodej majetku. Když rodina po rodičích zdědí rodinný dům, pak jeho prodejem získá potřebné finanční prostředky. V případě české ekonomiky nemáme však po kom dědit. Zestátněný majetek, který stát po roce 1989 získal, byl téměř celý privatizován. Předpokládám, že nikoho v tomto sále nenapadlo prodat 70 procent státem vlastněného ČEZu, abychom si o pár let mohli prodloužit v uvozovkách rozpočtový mejdan.
Zbývá nám třetí možnost, kterou v případě rodiny je například bohatá bezdětná teta, ochotná nám každý měsíc půjčit na úhradu našich dluhů. Zmíněnou tetu v případě státu představují domácí a zahraniční věřitelé. Skončí-li jejich ochota nám půjčovat, končí i naše možnost žít nad poměry. Mám-li tedy odpovědět na otázku, zda česká ekonomika potřebuje či nepotřebuje ozdravný konsolidační balíček, pak tuto odpověď je nejlépe hledat na příkladech zemí, které prodělaly to, čemu se říká státní bankrot.
Nejlepším příkladem za všechny je zcela pochopitelně Řecko. Krach řeckých veřejných financí byl odstartován domácími a zahraničními věřiteli, kteří ztratili důvěru v řeckou schopnost plnit své finanční závazky. Vím, že řecká ekonomika se z hlediska poměru dluhu k hrubému domácímu produktu nacházela ve zcela jiné situaci než česká ekonomika, jenže pro většinu věřitelů není podstatný aktuální stav, ale budoucí trendy. A ty v případě Řecka vedly k přesvědčení, že země se propadla do nezvladatelných deficitů, se kterými není schopna si sama poradit. Účet všichni známe – pokles hrubého domácího produktu o desítky procent, enormní růst nezaměstnanosti, hrozící run na řecké banky, dramatický pokles životní úrovně řeckých domácností včetně poklesu životní úrovně řeckých důchodců. Ztráta důvěry domácích a zahraničních věřitelů ve schopnost ale také ochotu konsolidovat veřejné finance představuje právě ono akutní nebezpečí, které číhá na českou ekonomiku, přičemž je zcela lhostejné, zda pro to jsou či nejsou objektivní důvody. Zodpovědný hospodář si musí být této výstrahy vědom a musí s předstihem podle ní konat. Tím, že české veřejnosti je předkládán ozdravný balíček, aniž bychom se nacházeli v situaci řecké ekonomiky, současná vláda i za cenu negativních politických nákladů dokazuje, že se jedná o vládu zodpovědnou, která myslí na budoucí generace.
Druhým aspektem, který mne v souvislosti s předkládaným ozdravným balíčkem zajímá, je otázka, jaké jsou náklady našeho zadlužování a náklady vytvářených deficitů.
Nejčastěji se hovoří o přenášení dluhů na další generace. Tento problém není problémem ekonomickým, ale etickým a morálním. Zatímco pro mnohé z nás není přijatelné žít na úkor budoucích generací, uznávám, že výrazná část české populace s tím nemá žádný problém. Co se stalo s rozpočtově zodpovědnými občany ČR, že jim dnes nevadí nechat si své účty platit svými dětmi a vnuky? Odpověď je jednoduchá. Byla to nezodpovědná fiskální politika předchozí vlády. Uvedu tři příklady. Tím prvním byla jednak valorizace starobních důchodů nad rámec zákona, která spolu s nepříznivým demografickým vývojem české populace přispěla k prohloubení budoucích problémů důchodového účtu, dále pak úprava valorizačního vzorce, kde došlo k navýšení váhy růstu reálných mezd z 1/3 na 1/2. Druhým příkladem byl nezodpovědný růst platů ve veřejné sféře neodpovídající vývoji produktivity práce, který ve svém důsledku vedl k paradoxní situaci, kdy průměrné platy jsou vyšší než mzdy v sektoru soukromém. Třetím příkladem je covidová pomoc českým firmám, o které Nejvyšší kontrolní úřad prohlásil cituji: „Téměř 90 procent meziročního nárůstu celkových výdajů státního rozpočtu nesouviselo s výdaji vynaloženými v souvislosti s bojem proti pandemii nemoci covid-19.“ Není divu, že pod náporem fiskálního kropení české ekonomiky spojeného navíc s rozvolněním do té doby přísných rozpočtových pravidel došlo k tomu, co se neváhám nazvat rozpočtovým zločinem. Česká ekonomika tak přešla z ekonomiky tržní na ekonomiku dotační a na ekonomiku nárokovou.
Dalším nákladem zadlužování je tzv. vytěsňovací efekt, kdy růst vládních výdajů a strukturální deficit způsobují omezování soukromých výdajů firem a domácností, popř. čistého exportu. Problémem je, že vládní výdaje, které vytěsňují výdaje soukromé, jsou ve srovnání s těmito výrazně neefektivní. Důsledkem vytěsňovacího efektu je následně mnohem nižší účinnost vládní fiskální politiky.
Konečně třetím nákladem deficitů veřejných financí, který mne osobně velmi trápí, jsou náklady na obsluhu státního dluhu. Chceme-li totiž vyjádřit hodnotu skutečných nákladů spojených s obsluhou státního dluhu, pak musíme do naší úvahy zahrnout hodnotu alternativní činnosti, která musela být obětována. Ekonomové hovoří o tzv. nákladech obětované příležitosti. Když to vyjádřím jinými slovy jedná se o hodnotu nejhodnotnější alternativy, jež nemůže být vykonána. Konkrétně: platba úroků ve výši více než 100 miliard korun, která na nás slovy ministra financí Zbyňka Stanjury čeká v roce 2025, by například pokryla veškeré výdaje ministerstva vnitra, nebo výstavbu dvou set základních škol nebo 315 km dálnic, a tak bych mohl pokračovat dále.
Náklady na dluhovou službu platí ČR bohužel každoročně od svého vzniku. V roce 1993 jsme sice začali částkou okolo 14 miliard korun, což z dnešní pohledu může vypadat přijatelně, ale pozor - pro vyjádření nákladů obětované příležitosti v roce 1993 musíme použít ceny roku 1993. Kdybychom tedy chtěli spočítat kumulované skutečné náklady zaplacených úroků od roku 1993 do současnosti s ohledem na inflaci, došli bychom z pohledu nákladů obětované příležitosti k astronomickým sumám. Odhaduji, že například ke kompletní dálniční síti.
Mám-li shrnout své krátké vystoupení, zda je vzhledem k současné hospodářské situaci potřebné předložit ozdravný konsolidační balíček, odpověď zní ANO. Jestliže by se tak nestalo, nákladem nicnedělání by byl pokračující přenos dluhů na naše děti a vnuky, pokračující vytěsňování efektivních soukromých výdajů neefektivními vládními výdaji a konečně astronomické náklady obětované příležitosti. Zatímco většina konsolidačních balíčků v minulosti byla vyvolána tlakem nepříznivých vnějších okolností, tento balíček můžeme přiřadit k těm, které jsou aktivovány vnitřním přesvědčením současné vládní koalice o potřebě nápravy.
Uvedené skutečnosti mne vedou k jednoznačné podpoře předkládaného souboru právní norem.
Ing. et Ing. Miloš Nový, místopředseda rozpočtového výboru PSP ČR
