Náchylnost k povodním je daleko větší, než bývala kdysi. Je to proto, že krajina rychleji odvádí vodu a ta nemá tolik možností se do půdy vsáknout. Nemůžeme si myslet, že je možné zcela eliminovat velké povodně, lze je pouze omezit technickými a přírodními opatřeními. „Jak jsme si v posledních letech všimli, stačí, když jen málo zaprší a pak hned někde rychle vyskočí povodňová voda. Děje se to proto, že zůstává málo vody v krajině. Kolem deseti až dvanácti procent Evropy je dnes vybetonováno a vyasfaltováno, a to je jeden z důvodů. Dalším problémem je stav lesa, zejména nepřiměřeně velké množství smrků. Pro zadržení vody by bylo lepší mít vysázeno daleko více listnatých stromů. V dnešní době se také jinak obdělává zemědělská půda. Už naši předkové věděli, proč orat po vrstevnici, nechávat na poli velké hroudy či kolem své obdělávané půdy nechat hlubší rýhu. To vše zadržovalo vodu. Kdysi se budovala terasovitá pole. To nebyla žádná móda. Takové pole lépe udrží vodu i půdu. Dnes málokdo na podobné věci bere ohled. A pak se divíme, že jsou povodně,“ míní poslanec Bořivoj Šarapatka.
I žížaly mají svůj význam
Staleté znalosti předků naše moderní společnost příliš nerespektuje. Schopnost zemědělské půdy vázat vodu závisí také na množství žížal. „Může se to zdát skoro až úsměvné, ale i žížaly v případě protipovodňových opatření mají svůj význam. Zcela přirozeně provzdušňují půdu a do té se pak voda rovnoměrně vsakuje. V okamžiku, kdy padesát let používáte pesticidy, herbicidy a umělá hnojiva, půda ztrácí svoji strukturu a je ve špatném stavu. Výsledek? Voda, která stéká, a povodně, které budou ještě větší,“ vysvětluje celý problém poslanec.
Šarapatka se domnívá, že se od velkých povodních v roce 1997 odehrálo několik pozitivních a několik negativních věcí. „Některá pole zůstala ladem, roste si na nich, co chce, a to je dobře, příroda se tím sama ozdraví. Používá se někde i méně hnojiv. Ovšem velmi negativní je zastavování dalšího prostoru novými domy, a to i v záplavových pásmech. Důležité je, aby se řeka mohla volně rozlévat v krajině a aby bylo v okolí obcí pečováno o hráze a koryto.“
Jak z vody ven
Podle Šarapatky by v případě péče o půdu, les a celou krajinu bylo nejlepší vytvořit dlouhodobý centrální, koordinovaný program. Dodává, že je k tomu ovšem potřeba hodně peněz a není to záležitost jen na pár let. „Vyorat brázdu po vrstevnici a tím zadržet nějakou vodu vás skoro nic nestojí a je to hned. Ale dlouhodobě a zásadně pomoci krajině, to je práce na deset až dvacet let. Jde o komplexní přístup k celému problému a bohužel dnešní politici a současné vedení kraje vidí jen na konec horizontu svého volebního období. Proti klimatickým, ekonomickým či energetickým extrémům lépe působí spíše dlouhodobá stabilita a to, že technokratická řešení omezující přírodní pohromy mohou existovat současně s ekologickým přírodním pohledem na věc a že se mohou doplňovat. Jenže tento vyváženější pohled je bohužel pořád ještě obtížně přijímaný,“ uzavírá Bořivoj Šarapatka.
