Neopakujme doma chyby norského Barnevernu

Absolutní bezradnost a apatii v pondělí opakovaně projevil ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán, když se na semináři v Brně vyjadřoval k případu Evy Michalákové. Ta v Norsku už tři roky marně bojuje o své dva syny, ačkoli všechna trestní oznámení na ni byla odložena, nebo nebyla dokonce ani podána.

Děti dál zůstávají v pěstounské péči jen na základě výpovědí školky a přechodné pěstounky. Podobně jako Kapitán se zatím k případu stavějí i příslušní ministři. Snahu jim nelze upřít, tedy pokud ji počítáme na množství zpracovaných elaborátů, které dokolečka opakují, že český stát svým občanům pomoci nemůže.

Není to pravda. Podobné případy v jiných státech ale ukazují, že norskému Barnevernu lze vzdorovat jen silným a dobře načasovaným diplomatickým tlakem. Dosavadní laxní přístup české vlády a úřadů ale Norům mnoho vrásek na čele nedělá, a tak není divu, že se matka naopak setkala s hrozbou, že její děti skončí v adopci.

Vláda může také využít institut diplomatické ochrany, nebo jí alespoň pohrozit. Jinými slovy povznést spor Evy Michalákové na mezistátní úroveň.

Na Slovensku tamější vládní zmocněnkyně pro zastupování státu před Evropským soudem pro lidská práva Marica Pirošíková dokonce volá po tzv. systémové žalobě na Norsko u štrasburského soudu. Mimo jiné i na konferenci k tomuto tématu na podzim v Praze zopakovala, že jde o systémové selhávání norského státu. Podporu u slovenské vlády zatím nenalezla, pro českou diplomacii je to ale silný signál, že ve svém tažení proti Norsku není sama.

Přesto nejsem v případě Michalákové pesimistkou, mírnou naději mi dává setkání s norskou velvyslankyní v Praze i další signály z Norska. Ty ukazují, že i tam si mnoho lidí uvědomuje, že v pěstounské péči vyrůstají dvě malé děti, které mají v Čechách milující rodinu.

Trápí mě ale jiná věc. Případ Michalákové je víc než příběh jedné nešťastné rodiny. Je současně exemplární ukázkou toho, kam až může vést bezhlavá podpora profesionálních, státem živených pěstounských rodin. A kam až může vést systém, ve kterém slovo pěstounů má větší váhu než nálezy lékařů či policie a pěstounská rodina dostává přednost před tou biologickou.

Je na místě ptát se, zda nad zájmem dítěte nemůže v takovém systému vítězit zájem mít dítě svěřené do péče stůj co stůj, protože spolu s ním přichází podpora státu a živobytí. Obávám se, že právě to se děje v Norsku. Dokládá to trvalá poptávka pěstounů po takříkajíc volných dětech a neochota je vracet do péče jejich vlastní rodiny.

Proto považuji za správné pokračovat v diskusi, kam se má dál vyvíjet péče o ohrožené děti. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který je nově zaváděn do praxe, dal přechodným pěstounům zelenou. Případ Michalákové ale varuje, že jejich bezhlavá podpora na úkor práce s biologickou rodinou může vést k systémovým selháním a rodinným tragédiím. I v Norsku byl jistě na začátku dobrý úmysl.