Hlučínsko - úplně jiné pohraničí

Stejně jako jinde se letos chystají uctít stoleté výročí republiky také na Hlučínsku. Oslavy však podle dlouholetého starosty obce Bolatice a bývalého poslance za TOP 09 Herberta Pavery nebudou nijak pompézní a nadšení místních se drží spíše v mezích. Není to jen proto, že takzvaná Prajzská se stala součástí Československa teprve v únoru 1920 a skutečné jubileum tedy bude slavit až za rok a půl. 
Regionu lemovanému z dvou stran řekami Opavou a Odrou a z třetí strany polskou hranicí vládli v minulosti z Vídně, Berlína i z Prahy. Prajzáci se kvůli hraniční poloze a pohnuté historii vždy trochu vymykali a nikdy se úplně neztotožnili s žádným ze státních zřízení a režimů, pod který zrovna spadali. To platilo pro Prusko, Československo a do určité míry i pro současnou Českou republiku. 
Dvacet let starostou. Herbert Pavera prajzskou povahu dobře zná. Nenarodil se v opavské porodnici, ale v domě svých rodičů v Bolaticích. Už dvacet let obci starostuje. 
„Když jsme byli součástí Pruska, tak se o nás nestarali, za Rakouska-Uherska taky ne a stejně tak tomu bylo za Československa. Vždycky jsme byli na konci, na hranicích. Skutečnost, že jsme patřili pokaždé někomu jinému, pak vedla k tomu, že lidé nevěděli, kam patří. Takže se snažili o sebe postarat sami,“ vysvětluje Pavera v kanceláři na bolatickém obecním úřadě. 

A je nutno dodat, že se o sebe naučili postarat velmi dobře. Poté, co do Česka přitekly miliardy z evropských fondů, už není kontrast sice tak patrný, ještě relativně nedávno však mohl místních poměrů neznalý návštěvník po překročení Odry nabýt dojmu, že se ocitl kdesi v Bavorsku. Opravené domy, opečovávané zahrady a všeobecná čistota patřily vždy mezi poznávací znamení regionu, což nešlo říct o zbytku komunistického Československa a dlouhou dobu ani o demokratické České republice. 

Kde je zametání tradici:

Bolatický obecní úřad sídlí v nově zrekonstruované budově zámku, prostranství před ním zdobí pečlivě udržovaný anglický trávník s kašnou. Celkový dojem trochu hyzdí tovární haly výrobce lodních a horolezeckých lan Lanex obklopující úřad. Prosperující firma je v českých rukou a patří mezi světové špičky v oboru. Necitlivé umístění výroby do centra obce, jakožto pozůstatek komunistické estetiky, však místním připomíná další režim, na který zde neradi vzpomínají. 

Jinak však Bolatice disponují veškerou potřebnou infrastrukturou, obec má v dlouhodobém plánu usilovat o status města a centrem se hemží řada lidí, kteří Paveru uctivě zdraví. Před nákupním střediskem se mezi dětmi čekajícími u stánku se zmrzlinou proplétá skupina žen se smetáky a záhy se vrhne do zametání chodníku. 

Je potřeba mít pořádek. Zájem o úklid veřejných prostranství sice opadá, tradiční zametání však dodržuje stále více než polovina obyvatel Prajzské. Účastní se i ti, kteří se přistěhují odjinud. 
Jde o místní zvyklost, jejíž kořeny sahající až do éry pruského státu, kterému Hlučínsko připadlo v roce 1742 po prohrané válce Marie Terezie s Fridrichem II. Velikým. Prusko vyžadovalo po svých občanech péči o veřejná prostranství zákonem a místní to dodržují i bezmála sto let poté, co součástí Pruska přestali být. 

Podle Pavery sice tradiční víkendové rodinné zametání už dodržuje zhruba jen 60 procent obyvatel, třeba sníh však stá le odhrabuje naprostá většina navzdory tomu, že by úklid klidně zastaly technické služby. „Řada lidí to bere tak, že je potřeba mít pořádek,“ říká starosta s tím, že se do úklidu zapojují i lidé, kteří se sem přistěhují odjinud. 
Na Prajzské tedy nic nepřipomíná vymírající vesnice s pasivním obyvatelstvem, kterých je jinak v českém pohraničí plno. Region si stále zachovává svou výlučnost a je v mnoha ohledech trochu jiný. Paradoxně za to může hlavně pohnutá historie, která se v mnohém liší od zbytku českých zemí a pro místní nebyla vždy jednoduchá. 

Prajzáci drží stále více při sobě, než je to obvyklé jinde. Mezigenerační soužití je zde také více rozšířené, stejně jako katolická víra. „Navenek jsme uzavření, nedůvěřiví, ale na druhé straně velmi pohostinní až to té míry, že chceme ukázat, že na to máme. A taky je tady velká sounáležitost. Rodiny a sousedé si vždy navzájem pomáhali,“ dodává k tomu Pavera.