Krize politických stran dnešní doby nemá v porevolučnich časech žádné srovnání. Naprostá rozdrobenost liberálních hlasů ale nahrává těm, kteří jsou agresivnější, více křičí, a tim jsou i víc slyšet. O zásady, morálku nebo dokonce elementární vizi, která by směřovala naší zemi jasným směrem, zde vubec nejde a v jejich programu to ani nenajdeme.
Dalším faktorem je, že neexistuje sjednocující osobnost. Kdo z leadrů je dnes schopný sjednotit hlasy a postavit se populismu? A i když by se taková osobnost našla, a několik jich ten potenciál opravdu má, uznají jí ostatní strany a jejich sebestředná EGA?
To nepochopení situace a jáství je problém ale i v nás samých. Jsme jako voliči ochotni fandit i jiným barvám? Jsme ochotni akceptovat hlubší integraci myšlenek i za cenu zániku vlastních barev? Nebo budeme trvat na zachování statusu quo a jen sledovat, jak se náš svět drobí čím dál víc?
Kam se poděla vize, kterou předával Václav Havel? Kam se poděla síla Karla Schwarzenberga před první prezidentskou volbou? Lidé odcházejí nebo stráceji energii, ale idea by měla zůstat platná. Opravdu chceme vizionáře bez elementární vize? Takové totiž dnes máme a díky našim vlastním egům, našemu mlčení nebo v lepším případě opatrnému šeptání, je jejich křik dominujícím faktorem politiky.
Jestli se nezačneme s vlastni pokorou a úsilím snažit o kompromisy, tak nás budou řídit lidé, kteří s námi samými kompromisy dělat nebudou.
MARTIN CHROUST, TOP 09 LIBEREC
