V pondělí 21. srpna uplynulo 49 let od okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy – armádami tehdejšího Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, doplněných symbolickou účastí několika vojáků z tehdejší Německé demokratické republiky.
Několikaleté, velmi pozvolné probouzení občanské společnosti dostalo nový impuls 25. února 1968, kdy nejvyšší představitel československých komunistů Alexander Dubček prohlásil, že jsou u nás potřebné změny, které mají vést k „socialismu s lidskou tváří“. Tímto okamžikem bylo zahájeno období, které do dějin vešlo jako Pražské jaro. V dubnu započal program liberalizací, mezi něž patřil nejen důraz na ekonomické uvolnění ve prospěch spotřebního průmyslu, ale především na svobodu tisku, svobodu projevu a svobodu pohybu, ba dokonce začala být přípustná alespoň možnost vlády více stran.
To se konzervativním komunistům, zhlížejícím se v diktatuře, nemohlo líbit. Zřejmě nejpozději na bratislavské konferenci komunistických stran 3. srpna 1968 byl sovětským představitelům předán „zvací dopis“. Jeho autoři v něm tvrdí, že „pravicová“ média podnítila v Československu vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolala antikomunistickou a antisovětskou psychózu. Dopis je zároveň formální žádostí Sovětskému svazu, aby všemi prostředky, které má k dispozici, poskytl podporu a pomoc k „záchraně“ Československa před údajným nebezpečím kontrarevoluce. Dopis podepsali členové Ústředního výboru Komunistické strany Československa Vasiľ Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka. Tím i podle tehdejších zákonů naplnili skutkovou podstatu trestného činu vlastizrady.
V úterý 20. srpna 1968 jsem byl s kožní alergií hospitalizován na dětském oddělení jičínské nemocnice. Ve středu 21. srpna projížděly mým rodištěm nejdříve sovětské, poté polské tanky. Hlavně polských tanků, namířených na naše kasárna, umístěná vedle nemocnice, mám dosud před očima.
Co následovalo? Dvě slavná vítězství našich hokejistů nad sovětskými okupanty na mistrovství světa ve Švédsku v březnu 1969 a pak husákovská „normalizace“ po dubnu 1969. Jen do konce roku 1969 ze země emigrovalo sto tisíc obyvatel. Komunistická totalita trvala až do listopadu 1989.
I přes tuto historii – se všemi jejími temnými důsledky – se v současné době někteří čeští politici snaží dostat naši republiku opět do sféry vlivu Východu: Ruska, které i dnes přímo ohrožuje své sousedy, a komunistické Číny. Tím spíše je nutno připomenout že už za dva měsíce proběhnou klíčové volby do Poslanecké sněmovny. A že i váš hlas rozhodne, zda v naší zemi převáží byzantsko-asijské vlivy, nebo zůstaneme pevnou součástí Evropy svobodných demokratických zemí.
A TOP 09 jako prozápadní proevropská strana k tomu říká jediné jasné slovo: nEUhneme.
