O našem členovi Oldovi Čepelkovi vím, že do topky vstoupil v roce 2009, že v 70 letech vyběhl na Sněžku (nevyšel, vyběhl) a že studuje na vysoké škole. Ale mnoho jsem o něm ještě nevěděla. Tak se ho dnes zeptáme?
Na promoci 15. prosince v pražském Karolínu jste získal vědecký titul PhD. Přitom vám letos bylo 74 let. Co vás k tomu vedlo, studovat pět let na univerzitě v době, kdy si většina mužů hledí pouze svých zálib, zahrady, vnuků a auta?
Já si také hledím svých zálib, zahrady, vnuků a auta, jen jsem to doplnil o náročnější mentální (duševní) činnost. Řídím se trojčlenkou: kdo chce zůstat v co nejlepším zdraví co nejdelší dobu, měl by mít tři druhy aktivit: tělesné, mentální a společenské. Když jeden druh aktivit chybí, člověk nevyhnutelně tratí na svém zdraví a na kvalitě svého života.
Mají tedy všichni běhat po horách s nordickými hůlkami?
To určitě ne, stačí celoroční práce na zahradě a k tomu delší vycházky, cyklistika, plavání, prostě zdravotnímu stavu přiměřený pohyb a přiměřená tělesná námaha. Naši předkové takoví být museli, my můžeme a měli bychom.
Oslava sedmdesátin - Oldřich Čepelka těsně pod vrcholem Sněžky
A to studium?
K udržení dobré paměti a vůbec mentálního zdraví ve stáří nestačí luštit křížovky. Mnohem lepší je četba knih a ještě lepší je studium cizího jazyka. Básnicky řečeno, působí to blahodárně na mozkové závity. A já si zvolil pětileté studium, aby mne to nutilo být mentálně aktivní soustavně, zvládnout angličtinu, číst odborné texty a publikovat články, napsat dizertaci, připravit se ke zkoušce.
Konečně! Pětileté studium ukončeno obhajobou dizertační práce
Zmiňoval jste ještě třetí skupinu aktivit.
Ano, společenské. Všechny výzkumy a odborné studie nasvědčují tomu, že dobré zdraví si zachováte tehdy, když máte a aktivně si pěstujete určité množství osobních kontaktů a živou komunikaci. Když se každý den máte s kým sejít, samozřejmě nejen ve vlastní rodině, s někým si vyměnit pozdravy, úsměvy, názory a také emoce. Naopak osamělost je faktorem dodatečných nemocí, depresí a celkového zhoršení zdravotního stavu. Máte-li poslední pětistovku, tak si nekupujte knihu, kterou si budete číst o samotě, nýbrž pozvěte kamarádky na kávu, kamarády na pivo a mluvte s nimi. V mém případě patří mezi sociální aktivity právě i příležitostná práce pro TOP 09.
Takže tělesné, mentální a společenské aktivity jsou vaším návodem ke spokojenosti ve stáří?
Bohužel samy aktivity nestačí. Ještě potřebujete určitou životosprávu, kvalitní spánek a mnoho dalších věcí. Avšak platí to, co říkám o aktivitách: každý orgán v těle, a to platí i o mozku, musí být pravidelně a aspoň mírně zatěžován. Co neposilujete, co nepoužíváte, to ochabuje a přestává fungovat.
Vraťme se nyní k vašem u členství v TOP 09. Přihlásil jste se hned v červnu 2009. Jak k tomu došlo a byl jste už před tím někde členem?
Necelý měsíc po vzniku strany, ještě před její registrací na ministerstvu vnitra, mě oslovil kamarád Robert Korselt z Liberce. Do té doby jsem nebyl členem ničeho, tehdy jsem si ale uvědomil, že někdy nestačí být dobrý občan, chodit volit, podílet se na dobrovolných akcích ve městě a podobně. Že jsem-li nespokojen s veřejným děním, měl bych se zvednout a něco dělat aspoň na tom kousku světa, který mohu přímo ovlivnit. Proto jsem se také stal zastupitelem v našem malém městě. Nyní už nejsem v žádných funkcích a ve vysoké politice už vůbec ne, jsem řadový aktivní člen.
Vidíte mezi svým členstvím a nedávným studiem nějakou souvislost?
Nějaká tam bude. Celý život jsem aktivní, stále jsem něco vymýšlel, organizoval, dělal. Zajímal jsem se o dění ve společnosti, lidově řečeno „o politiku“, ale také o důsledky rostoucího počtu seniorů ve společnosti. Tomu jsem také věnoval své studium na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity. Členové TOP 09 jsou typicky lidé, kteří ctí tradice stabilizující společnost, cítí se být odpovědní a chtějí aktivně přispět k prosperitě země. To mi vyhovuje.
Do důchodu v sedmdesáti?
TOP 09 nyní navrhuje, aby se do důchodu odcházelo později než dnes. Jak se na to díváte?
Teď si najednou udělám mnoho nepřátel z lidí, kteří jsou zvyklí na všechno hned říkat NE. Já říkám ANO (tohle hezké slovo si nesmíme nechat ukrást ze slovníku!), protože se na věc musím dívat ze tří hledisek, z pohledu ekonomiky, společenského života a jednotlivých lidí. Z ekonomického hlediska je to naprostá nutnost. Na důchody jdou nyní peníze od těch, kteří v současnosti pracují a platí daně. Neustále prudce stoupá počet důchodců a klesá počet těch, kteří na důchody vydělávají. Peníze nebudou chybět „nějaké ekonomice“, státu, ty začnou chybět v peněžence každého důchodce. Pozdě si pak stěžovat a hledat ultraradikální partaj, která by tiskla nové a nové peníze. Na důchody nám pak prostě nikdo nepůjčí ani v zahraničí.
Co míníte tím hlediskem společnosti?
Z hlediska života celé společnosti by bylo velmi užitečné, kdyby lidé mohli pracovat déle, ovšem přiměřeně svému zdravotnímu stavu. Pro společnost by bylo skvělé, kdyby mohla využít ten obrovský potenciál, který má v lidech odcházejících ze zaměstnání. Ročně jde asi o 130 tisíc lidí a většina z nich má určitou kvalifikaci, relativně dobrý zdravotní stav, řadu aktivit a zájmů. Mohli by mít výdělečnou činnost podle svého výběru, mohli by na malý úvazek učit na učilištích a středních školách (kroužky, exkurze, semináře, projekty), mohli by „na dohodu“ působit v neziskových organizacích. Ostatně mnoho seniorů to tak už dělá.
Společnost ale nepotřebuje jen seniory, kteří budou vydělávat…
Jistě, mohli by se angažovat také bezplatně. Příklad: ročně opouští dětské domovy stovky kluků a holek, kteří nejsou dobře připraveni do života a nezřídka se octnou bez práce, bez normálního bydlení, s problematickým chováním a s velkou neznalostí toho, jak to v běžném životě chodí. Kdyby jim důchodce nebo důchodkyně věnovali týdně třeba jen dvě hodiny, šli s ním na fotbal nebo na nákupy, mluvili o běžných věcech, které ale pro život potřebujeme znát, možná by mladého člověka pomohli dobře připravit do života. Ten by byl ostatně dalším plátcem daní a tedy našich důchodů :-).
A co to třetí hledisko – jak by mohla být delší práce užitečná pro jednotlivce?
Především, kdo dělal mnoho let těžkou práci třeba v zemědělství nebo v dolech, tak by měl s nadcházejícím stářím získat méně fyzicky náročnou práci s tím, že se mu bude příjem dorovnávat do předchozí mzdy. Přiměřeně fyzicky a mentálně náročná práce je však velmi přínosná pro celkově lepší uchování zdraví. Lidé se tomu někdy diví, jak by jim mohlo pomáhat, že pracují. Ale je to tak. Díky zaměstnání se udržujete fyzicky i mentálně v dobrém stavu a také jste aktivní sociálně, protože jste v kontaktu se spolupracovníky.
A je to tak důležité?
V řadě případů ano. Tak třeba mnozí muži, když dostanou důchod, zůstávají hlavně doma. Odchodem ze zaměstnání rázem ztratili většinu svých dosavadních společenských kontaktů. Často ztratili i postavení hlavního živitele rodiny. Především jim už ale ani vlastní děti, ani zaměstnavatel neurčuje, co kdy mají dělat. Nemusí jet s děckem na kroužek, nemusí jít do práce atd. A jestliže jejich čas neřídí manželka, tak dost dobře neví, jak s tím časem najednou naložit. Tak si obrazně řečeno lehnou na kanape a prudí. Tisíce manželek ví, o čem teď mluvím. Nemá-li chlap určitý program, nějaké cíle a záliby, které si přinesl z dřívějška, a nemá-li ani nad sebou manželku, která by ho trochu dirigovala, tak může brzy odpadat tělesně (chřadnout) i mentálně (blbnout) a v důsledku nečinnosti dokonce onemocnět. Neboť, jak jsme si řekli, s čím se v těle pravidelně a přiměřeně netrénuje, to přestává fungovat.
Někdo namítne, že můžete vesele navrhovat pozdější odchod do důchodu, když sám ho už máte...
Lidé z mého okolí dobře vědí, že když jsem někdy v 62 letech získal starobní důchod, práce jsem vůbec nezanechal a daně z příjmu odváděl až do svých asi 70 let. Styděl bych se zůstat doma, když jsem mohl pracovat dál a bavilo mne to. Je pravda, že jsem dělal lehkou, řeklo by se kancelářskou práci. Ale i tou jsem vytvářel nějaké hodnoty a získával mzdu. Navíc jsem zaměstnával několik dalších spolupracovníků.
Kdy by tedy podle vás byl optimální čas pro zanechání výdělečné práce, čili jak my „obyčejní lidé“ říkáme, jít do důchodu?
To je velmi individuální. Někdo může pracovat do 75, někdo již v 60 potřebuje náhradní, lehčí práci. Obecně bych za optimální považoval alespoň 70 let. To však nemůže nastat hned, k tomu bychom se měli blížit řadu let. Vím, že když lidé budou ještě pár dalších let pracovat, tak si na opravdové stáří naspoří víc, ale to jim určitě vadit nebude.
Sedmdesát let. To musí znít mnoha lidem hrozně.
Až to přijde, zvyknou si. V řadě zemí, například v Dánsku, v Austrálii nebo v Německu, se do důchodu odchází nebo brzy bude odcházet až v 67 letech a nepochybuji, že tato hranice se bude i tam zvyšovat. Ostatně u nás se také počítá se 67 lety.
Jak vůbec vznikla myšlenka na to, že lidem bude důchod vyplácet stát?
V současnosti je to součást víry, že stát má člověka obstarat od kolébky do hrobu a ve všech životních situacích mu pomáhat. Dřív to tak nebylo, lidé se museli spolehnout sami na sebe, pak na svou rodinu, na svou obec a teprve když to nešlo (války, epidemie), tak pomáhal stát či panovník. Vyplácet státní důchod však začal už pruský kancléř Bismarck v 19. století. Mohl jej obdržet státní zaměstnanec, jakmile se dožil… 70 let! Ovšem toho se dožil málokdo, neboť v průměru se tehdy umíralo v 55 letech. (Důsledně přeneseno do současnosti, pobírali bychom státní důchod od takových 95 let věku a do té doby bychom si museli vystačit s úsporami a s podporou od dětí, vnuků a pravnuků.)
Odkud bral pruský stát na důchody peníze?
Část platil stát z takzvaného průběžného financování, jako tomu je v ČR nyní. Na většinu se však skládali zaměstnavatelé a sami zaměstnanci, pojištěnci. Kéž by tomu bylo nyní i u nás. Zejména chybí dostatečně masivní připojištění, které by si lidé platili a tím si šetřili na vysoké důchody. Třeba v Nizozemsku tvoří státní příspěvek jen malou část, většinu si lidé naspoří během života, ale díky tomu pak mají vysoké důchody a jejich spokojenost ve stáří patří k nejvyšším na světě,
Už slovo důchod působí depresivně. Už jsem dochodil? Znamená to odchod, probůh kam? Už mne jako nic pěkného nečeká? Nemoci, starosti, smrt. Ale vy jste příklad aktivního seniora, vím že kondičně běháte a jezdíte na kole, občas pracujete hlavou a společenským kontaktům se taky nevyhýbáte. Jaký ještě máte recept na spokojené a bezpečné stáří?
Řeknu jeden úplně jednoduchý, základní, který už ale mnoha lidem asi nepomůže. Je třeba 1. zplodit a dobře vychovat alespoň dvě děti, aby se měl kdo o vás ve stáří starat a pomáhat vám, 2. celý život pracovat, ale nesedřít se, 3. udržet si přátelské kontakty s druhými lidmi. A vidět optimisticky sám sebe, své okolí i svou budoucnost.
Blíží se nový rok a novináři dávají skoro povinnou otázku: co byste nám popřál?
Hlavně hodně zdraví, protože bez něho všechno ostatní nestojí skoro za nic. Důležité je mít a udržet si kolem sebe lidi, kteří vám pomůžou nebo aspoň potěší, když to potřebujete. A celému českému národu bych přál, aby se zbavil svého myšlenkového malomocenství, aby si víc věřil, že všechno překoná a zvládne, tak jak tomu vždy bylo.
Martina Rambousková, krajská manažerka TOP 09 Liberecký kraj
