Místo skutečného společného vzdělávání funguje současný systém jen jako pouhá společná docházka do běžné třídy. Inkluzi by ale měl být nadřazen mnohem důležitější cíl = přivést každého žáka k jeho osobnímu maximu.
Učitelé na školách vykonávají práce speciálních pedagogů, aniž by měli příslušné odborné vzdělání nebo zkušenosti, nejsou vzděláváni na práci s dětmi s různými druhy a stupni postižení. Žákům podprůměrným dnes musíme věnovat obrovský objem času a práce bez efektivních výsledků, což je pochopitelně na úkor práce s běžnými žáky, natož podpory talentovaných žáků.
Současný stav inkluze připomíná spíše demontáž fungujícího systému speciálního školství. Celý systém vzdělávání by se měl zaměřit výrazně na práci se žáky průměrnými a také talentovanými - to jsou ti, kteří mohou být vzorem a kteří společně potáhnou třídu výše.
Pro inkluzi je nejtypičtějším rysem nárůst administrativy. Ta je tvořena „experty“ od kancelářského stolu s minimálními praktickými zkušenostmi a ministerskými úředníky. Zdržuje od práce a bere do společného vzdělávání chuť. Systém společného vzdělávání také trpí špatnou metodikou pro nastavení potřebných podpůrných opatření. Vyhláška o inkluzi se často upravuje, podmínky pro práci s dětmi se mění za pochodu.
Ředitelé škol musí věnovat velký podíl své práce zajištění výkazů, kontrole čerpání poskytnutých financí, personálním problémů spojených s nedostatkem asistentů pedagoga. To vše nad rámec své běžné práce a hlavě na úkor pedagogického řízení škol, což je jejich stěžejní úkol.
Žáci s výchovnými problémy mnohdy paralyzují výuku a učitele dostávají do role bezbranných statistů zahrnovaných četnými nadávkami. Školy to pak řeší tak, že některé inkludované děti vydrží ve společné třídě jen část vyučovací hodiny. Pak se jdou učit s asistentem někam do kabinetu, v horším případě někam na chodbu. To ale inkluzi přímo odporuje. Přitom správně nastavená a prováděná inkluze dětem pomáhá být lepšími, ohleduplnějšími a vlídnějšími lidmi.
Měli bychom se také zbavit také představy, že inkluze je věc snadná, laciná a rychle řešitelná. Bez trvalé a systémové podpory a trvalého zajištění velkých finančních zdrojů budeme přešlapovat na místě. Stručně a jasně: „kvalit finského školství nelze dosáhnout snadno, rychle a za lacino“.
Tyto jevy zásadně ovlivňují úroveň a kvalitu školství. Jsou jedním z mnoha důvodů pozvolného snižování úrovně vzdělanosti, nepřipravenosti systému společného vzdělávání a neefektivního vynakládání finančních prostředků.
V mnoha zemích je systém nastaven tak, že děti se speciálními potřebami mají oddělenou třídu, kde je učí specializovaní pedagogové, a to s přihlédnutím na jejich potřeby. Společně s normálními žáky mají pak některé předměty a přestávky. Takže se mohou opravdu zařadit do společnosti a v případě, že to skřípe, odvedou žáka do jeho třídy.
Proto je třeba usnadnit vznik speciálních tříd v běžných školách. Výuku žáků se závažnějšími diagnózami musí zajišťovat speciální pedagogové ve třídách s menším počtem žáků.
Prozatím tedy mají problém téměř všichni – učitelé, rodiny, speciální pedagogové i samotné děti.Chápu rodiče dětí se specifickými vzdělávacími potřebami, stejně jako chápu pohled rodičů výjimečně nadaných dětí. Přestaňme tedy dělat z inkluze politikum a "aktivistické" téma a řešme celý problém odborně a profesionálně!
Mgr. Libor Šmejda, MBA
ředitel ZŠ v České Lípě
kandidát na senátora
více informací ZDE
DALŠÍ DŮLEŽITÉ ČLÁNKY:
Společně pro Senát - Libor Šmejda
Zvládáme integraci cizinců v České Lípě?
