Odchod Václava Havla nemůže nechat lhostejným nikoho v této zemi. Česká veřejnost v něm ztratila osobnost, která zasáhla do života každého z nás. Po listopadu 1989 se stal symbolem svobody, demokracie a sjednocené Evropy. V roli prezidenta nesmírně zvýšil prestiž naší republiky. U nás doma mu ještě mnohé dlužíme.
Politik a státník stejně tak plachý jako neohrožený. Morální vůdce, k jehož přednostem patřilo nevídané: cit naslouchat, umění vnímat argumenty oponentů a velkorysost při vytváření prostoru pro spolupracovníky a kolegy.
Hradecká TOP 09 měla tu čest s ním během letošního léta komunikovat, když jej prostřednictvím radní Lenky Jaklové požádala o podporu pro návrh udělení čestného občanství in memoriam pro Pavla Wonku. Václav Havel, ačkoli byl v té době už velmi vážně nemocný, poslal vzkaz do Hradce Králové: „Je dobře i s odstupem času připomínat naše nedávné dějiny a ty, kteří dokázali čelit tehdejší mocenské zvůli.“ Není pochyb o tom, že jeho slovo mělo rozhodující váhu.
Jako filozof a spisovatel žijící v sekulární zemi se v úloze prezidenta vyjadřoval analyticky a racionálně, ale pokud šlo o duchovní hodnoty, náboženství pro něho bylo vždy nepostradatelné.
Václavu Havlovi se v neděli 18. 12. ráno dostalo privilegia – zemřel jako spravedlivý člověk. Pokojně, ve spánku, mezi svými blízkými a na svém milovaném Hrádečku.
